Filosofie II.
POZITIVNÍ POKUS O ZÁCHRANU FILOSOFIE
Počátkem 20. století dochází k prosazení positivismu u nás.
POSITIVISMUS
„positivní“
· jistý druh poznání, který lze verifikovat a lze toto poznání vymezit vůči pseudopoznání
· užitečný, tzn. to, co se z hlediska poznání jeví jako ekonomické (něco, o čem je dobré uvažovat)
· lze to definovat, pojmově vymezit a prezentovat jako pravdivé
V 19. století dochází k rozvoji positivismu ve světě, vůdčí myšlenkou je myšlenka pokroku, toto století je označováno jako století SCIENTISMU (století vědy) => přírodní vědy
Úkolem positivismu je podat důkaz toho, co lze verifikovat, vše ostatní je pak potřeba z vědy vyloučit => jedná se o poznání, které nevychází ze smyslových zkušeností
Smyslové poznání je pro positivismus nepřípustné - metafyzika (= tradiční filosofická disciplína popisující vnitřní strukturu jsoucna, tvrdí, že vnější skutečnost je pouze odvozena od skutečnosti vnitřní).
POSITIVISMUS JE ANTIMETAFYZICKÝ
Úkolem positivismu je systematizace poznatků, snaží se být článkem moderních věd. Klade důraz na důsledný empirismus. Deduktivní postupy musí být ověřeny indukcí - od obecného k jednotlivému, indukce je důležitější. Jen positivistický způsob poznání je ten pravý. Poznání náleží jen důležitým (užitečným) věcem. Zkoumá jen přísně vykazatelná fakta.
Positivismus odmítá náboženskou víru, řadí ji k pseudopoznání, odmítá ji z hlediska teorie poznání, ale zároveň tvrdí, že náboženství je užitečné (je to fenomén, který je schopen ve společnosti udat řád - např. mravní, sociální struktura).
Krejčí F. - O filosofii přítomnosti (výňatek z knihy)
Vědeckost a humanita je positivismu ideální, snaha o objektivismus, nehledá absolutní pravdy, ale relativní, neptá se otázkou „proč“ (proč vznikl svět), ale ptá se „jak“, jde ruku v ruce s přírodovědou, tendence filosofie je zastřešovat ostatní vědy, stanovisko positivismu nelze slučovat se stanoviskem materialismu, snaha o vědecké vysvětlení náboženství, náboženství se stane zbytečným až positivismus dosáhne cíle (A. Comte), positivismus nepřipouští víry, ale umí ocenit to, co náboženství dělá pro lidi.
A. COMTE (1798 - 1857)
- zakladatel positivismus
- důležitá je úroveň poznání, vše prochází určitým procesem poznání, v rámci světa existuje několik stupňů poznání kultur
Stupně poznání:
1) teologické poznání - společnost, jednotlivec věří v absolutní poznání, věří v nadpřirozené síly, které označují božskými jmény
2) metafyzické poznání - nadpřirozené síly jsou označeny teologickými pojmy, jsou nazývány entity, toto období je zároveň obdobím teologickým, personifikovaná božstva se mění v abstraktní filosofické ideje
3) positivní poznání - formulace vztahů mezi jevy jakožto zákony, zříkání se po pátrání po původu a smyslu skutečnosti
Představitelé positivismu:
F. Krejčí, F. Drtina, J. Král, J. Tvrdý
J.Tvrdý
- náboženství může být velmi důležité, protože se může stát koncepcí lidských hodnot.
- nepřistupoval tak tvrdě k metafyzice, protože může velmi dobře působit na rozvoj nových vědeckých teorií a poznatků
EMPIRIOKRITICISMUS, NOVOPOSITIVISMUS, ANALYTICKÁ FILOSOFIE
Empiriokriticismus
Jedná se o filosofii hlásící se k positivismu, která vytváří nový směr empiriokriticismus, hlavním představitelem této filosofie je E. Mach
Euklidovská geometrie - trojrozměrný prostor, který je pravoúhlý a přímky se zde neprotnou => neeuklidovská geometrie dokázala opak => oba dva systémy mají sami o sobě pravdu, neodporují si, ale který z nich má pravdu?
? mají-li dva matematikové pravdu, pak rozhoduje důkaz
Matematické axiómy nejsou pravdivé ani nepravdiví, ale jsou užitečné.
Ve fyzice dochází k poznání, že je důležité omezit fyzikální poznání na pouhé konstatování konstantních kvantitativních vztahů mezi fakty a jejich popisu. (Kerkov)
Novopositivismus (20. století)
Vídeňský kroužek = je odnož novopositivismu, patří sem hlavně logický positivismus, založil ho M. Schlick, patří sem matematikové, fyzikové, filosofové hlásající se k positivismu, usilující o jeho další vývoj => novopositivismus klade důraz na logiku při řešení nových filosofických problémů.
Moderní logika nemá být věcí psychologie (Aristoteles), ale má být vystavěna na analýze jazykem (vztahy mezi větami a výrokem).
Věta = může být pravdivá i nepravdivá
Výrok = potvrzená věta
? dochází k potřebě vytvořit nový jazyk
G. Frege (nebyl členem Vídeňského kroužku)
- zavádí novou logiku, která používá symbolické prostředky
Russel, Whitehed - Principia mathematica
- moderní logika se zabývá vztahy mezi větami a výroky
- Russel zavedl neutrální monismus - naše počitky musíme brát jako prostá, neutrální fakta
RUDOLF CARNAP
- logický positivismus
- zavádí do moderní logiky 2 nová pravidla, která se zabývají kritériem smyslů => ptá se za jakých podmínek jsou vědecké výroky smysluplné
1) věta neobsahuje bezsmyslná slova => empirické poznání
2) věty musí být správně syntaktně utvořeny => logické poznání
? rozvoj gramatiky
OTO NEURATH
- vyšel z poznatků Fregeho a Carnapa
- snaží se o vytvoření jednotného jazyka vědy, který by sjednotil všechny vědecké obory => hlásá FYZIKALISMUS (= jazyk fyziky)
E. Cassier
- dotýká se světa zprostředkovaně, symboly - náboženství, jazyk, kultura a umění
? diskuse filosofie se více vztahují k jazyku, než k reálnému světu
KARL POPPER
- zaujal kritický postoj k moderním poznatkům, kritický realismus (vzešel z Vídeňského kroužku)
- kritizoval
· teorii pravděpodobnosti
· verifikační postupy
· princip indukce
=> D. Hume
1) teorie pravděpodobnosti - princip kauzality - nevím, jaký má vztah příčina k následku => Popper říká, že se musíme spokojit s pravděpodobností, protože nelze donekonečna verifikovat určitý poznatek
2) indukce - sbírání faktů => vždy je nějak omezené
3) verifikaci nahrazuje falsifikací - vědeckou teorii neodmítáme, pokud fakt hovoří proti, teorii odmítáme až v případě, že máme k dispozici novou a lepší teorii
MARXOVA KRITIKA KAPITALISTICKÉ SPOLEČNOSTI A MODERNÍ PODOBY MARXISMU
Marxismus klasický - učení Karla Marxe a B. Engelse => kritika kapitalistické společnosti 19. století, obsahuje nejméně liberálních idejí
„Liberalismus“ - doktrína 19. století, klade důraz na jednotlivce - dekompresorní bez ohledu na společnost
Marxismus - leninismus - učení opírající se o učení Marxe, Engelse a Lenina => základní myšlenkou byla kritika společenské situace v tehdejším Rusku, od roku 1917 se toto učení stává v SSSR oficiálním
Politická podoba učení: inteligence omezena v činnosti, výsledky doprovázeny učením => dochází k dogmatismu => stagnace
Marxismus u nás: Popelový, Rieger, Kolandro, Klementis, Bonouský
Revizionisté - kritizovali marxismus - leninismus zevnitř a spojovali ho s Heiddegerem a Freudem
· Kosík, Z. Fišer (Bondy), Sochor => byli omezování - dílo Dějiny filosofie
Na západě se tento směr týkal Německa a Francie
Neomarxismus
30. léta 20. století vznik Frankfurtské školy, spojovala Marxe s moderními filosofickými teoriemi (např. Freud)
- sociálně kritický freudismus
- kritika Marxe, Lenina i Stalina (hlavně stalinismu)
- kladl důraz spíše na jednotlivce
- kritika technologie => technologie je používána k moci
- konzumonismus, nedostatečný demokratismus
Představitel: Max Horkheimer
1923 století filosofů => založen institut pro sociální bádání ve Frankfurtu nad Mohanem
· E. Fromm, A. Marcuse, W. Benjomin, J. Habermas, A. Honneth, T. Adarno
KARL MARX
- navazuje ideově i myšlenkově na Feuerbacha a Hegela
- idea pokroku, materialismu, idea židovského konce dějin (mesiáš) => revoluce = ideální stav
- tvrdí, že společnost je ve vědeckém nátlaku => VĚDECKÝ KOMUNISMUS (socialismus)
Hegel přijímá myšlenku protikladů => všechno se vyvíjí - střed protikladných sil (fenomenologie ducha), teze x antiteze => syntéza x vyšší stupeň vývoj => vše spěje k duchu, základní idea je sféra absolutního ducha (náboženství, umění, filosofie) => toto vše spěje k tomu, že si duch uvědomí sám sebe, smyslem je završení dějin => revoluce
? Marx - vykořisťovatelé x vykořisťovaní (rozpor mezi kapitalisty a dělníky, jediným východiskem je revoluce => likvidace buržoazie)
Feuerbach: „Podstata křesťanství“ - kritika
- na křesťanství se zaměřuje z pohledu filosofie náboženství, ptá se „Co je podstatou náboženské víry?“ => náboženství je výtvorem člověka, který ještě není dostatečně sám sebou, který podléhá strachu, egoismu, a který své tužby, jež neumí uspokojit, promítá do představy ideálního člověka
Dokonalý svět - realizovat své vzdělání, zmocnění se přírody => MATERIALISMUS (základem všeho je hmota)
Odcizení - soukromé vlastnictví a historické formy zbožní výroby vedou k odcizení, protože tím došlo ke vnímání jediného smyslu - smyslu „mít“
Lenin objevoval hmotu (vychází z positivismu)
Materialismus:
1. dialektický (Hegel) - aplikace dialektiky materialismu na vývoj společnosti
2. historický - v přírodě i ve společnosti dochází k vývoji při střetu protikladů, evoluce
=> mravnost, filosofie, právo, umění
=> výrobní vztahy, vlastnictví statků mění člověka
- neexistuje dualismus ducha a hmoty
- lidé působí na přírodu společně
- ekonomické vztahy - výrobní vztahy
- proměna společenské třídy = proměny základny => TŘÍDNÍ POJEM - snaha zespolečenštit výrobní prostředky, lidé nedospívají k dobru jako individualita, ale jako celá společnost
Teorie nadhodnoty:
„nadhodnota“ - kapitál
Kapitál - nerovnoměrné rozdělení výsledku práce
- zlo je výsledkem systému
- dochází k nespravedlivému přivlastňování si nadhodnoty (zisků) třídou kapitalistů
- v kapitalistické společnosti je rozpor mezi soukromým vlastnictvím a společenským charakterem výroby => rozpor mezi kapitalisty a dělníky => revoluce - likvidace buržoazie => rozbití třídní společnosti
Díla:
Karel Marx - Kapitál
K. Marx, B. Engels - Manifest komunistické strany
V.I. Lenin - Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu
HERMENEUTIKA JAKO UMĚNÍ POROZUMĚT
Hermeneutika je důležitý filosofický proud, který se utvářel v 19. a 20. století. Tento proud reaguje na 19. století - vykrystalizoval díky positivismu - positivismus se nesnaží porozumět. Cílem hermeneutiky je rekonstruovat původní smysl historického díla, událostí, faktů...
- historii je třeba porozumět, prosazuje se historie a archeologie => vzniká potřeba porozumět faktům
- potřeba porozumět vychází z antiky
„hermeneutika“ („techné hermeneutiké“) = umění porozumět, nebo zvěstovat, předat zprávu o původní podobě
„hermés“ - posel bohů, ten kdo má předat zprávu v původní podobě
Hermeneutika usiluje o takový výklad, který by dokázal objasnit původní smysl
H. G. GADAMER (20. století)
„Co je to hermeneutika?“ „Bytostná afinita spojení s tradicí.“
- na základě jednotlivosti můžeme pochopit celek a naopak => pohybujeme se v kruhu bez distance
- neexistují žádná východiska bez předpokladu - navazuje na pojem hermeneutický kruh
- text je mrtvý, beze smyslu, smysl vnáším já z vnějšku
TEORIE EMERGENCE
Nevíme, zda rekonstruujeme dějiny ze správného úhlu.
- nemusíme prožít to, co druhý, abychom porozuměli.
Předporozumění - předsudky, způsob myšlení (dle Gadamera je předporozumění výhoda)
Porozumění - podílí se na společném záměru
Hermes - prostředník
F. SCHLEICHEMACHER
- protestantský teolog a filosof
- usiloval o prokázání možnosti křesťanské víry, která vychází ze zjevení s tím, že biblické texty umožňují budoucí rekonstrukci smyslu
- rozvíjí otázku: „Co je to náboženství.“
· náboženství je absolutní závislost, pro náboženskou víru nejsou důležitá dogmata, závěry teologie, články víry, atd., ale prožitek víry
- „Co je teologie?“
· reflexe náboženské víry, články víry, dogmata, atd.
- lidé dokáží žít bez teologie, důležitá je pouze závislost a prožitek posvátna
- víru je nutno zažít, náboženství je cit nebo zážitek
- zavedl dva přístupy k výkladu textu:
1) gramatický, filosofický - zohledňuje význam na základě postavení znaků ve struktuře jazyka, je doslovný
2) alegorický - psychologické hledisko, zkoumáme záměr, úmysl, kontext díla
- porozumět znamená přenést se do jiného světa, života
W. DILTHEY (1833 - 1911)
- psycholog, filosof
- rehabilitoval humanitní vědy v opozici proti přírodním vědám
- rozvíjí pojem vcítění a prožitku
- porozumění je možné na základě vcítění se do autora
- zvnitřnění prožitku => znovu zpřítomnění historické události a pochopení smyslu
J. DROYSEN ( 1808 - 1884)
- historik, zavádí alegorický výklad do historických věd, rozvoj hermeneutických dějin
- srovnání ověřitelných faktů a to pomocí alegorie, zkoumání podobnosti myšlení dnešního a historického člověka
W. Dilthey a J. Droysen - člověk se může díky zkoumání faktů přenést jinam (např. do historie, tzv. znovu zpřítomnění)
GADAMER
Gadamer zpochybňuje Diltheyho a Droysena:
- porozumění a předporozumění stojí proti sobě
- 2 formy předporozumění
1) individuální
2) dějinné
? není východiska bez předsudků - hermeneutický kruh
- předsudečnost vidí positivně a přikládá jí velký význam
Díla:
Základy filosofické hermeneutiky - hermeneutika je umění porozumět druhému
· rozlišuje porozumění a předporozumění - porozumění je možné tehdy, vnáší-li ten, kdo se snaží porozumět, něco vlastního (své vlastní předporozumění) => předpokladem k porozumění je předporozumění
- poznávání se děje na základě časové diference (odstupu) mezi poznávaným a poznávajícím. Ten kdo poznává porozumí lépe než autor => tzn. odstup mezi rasami, národy je positivní
- napětím mezi porozuměním a předporozuměním dospíváme ke smyslu
- předporozumění a porozumění je střed světů, které splynou v jeden
- díky poznání druhého dochází k sebepoznání,
V druhé etapě se Gadamer zabývá jazykem:
- vše získáváme skrze jazyk => musíme zkoumat jeho strukturu, dynamickou složku, řečové akty, řečovost jazyka
- jazyk = forma předporozumění
P. RICOEUR
- současný filosof, rozvíjí filosofickou hermeneutiku, zabývá se analýzou jazykových symbolů, hlavně analýzou symbolů zla
- zlo není otázka pouze etická, ani teologická kategorie, ale skrze výklad symbolů zla je možné interpretovat ideu svobody
- zlo je to, co člověka omezuje
- symbol je zprostředkovaná skutečnost
- svoboda je neukončitelná
SKUTEČNOST JAKO STRUKTURA VE STRUKTURALISMU A JEHO POSTSTRUKTURALISTICKÁ VYÚSTĚNÍ
„struktura“ („structura“) = soubor, systém nějakých znaků a jejich vztahu v rámci množiny znaků. Jedná se o uzavřený systém.
Jednotlivé znaky nabývají význam v rámci struktury díky tomu, jaké místo v oné struktuře mají.
- snaha o hledání struktur ve skutečnosti, snaha je identifikovat, popisovat na základě poznávání struktur, snaha o porovnání jednotlivin
- struktury:
· biologické
· společenské (sociální) - hierarchie člověka a společnosti
· matematické
· psyché - lidská mysl
· jazyk
? tyto struktury tvoří určité systémy, kterými se zabývá strukturalismus
Každý prvek má smysl pouze ve vztahu k ostatním prvkům a modifikací jediného prvku dochází k modifikaci celé struktury => strukturalismus je určitou alternativou k positivismu, když nepřevádí prvky
Strukturalismus zohledňuje kvalitu, nikoliv kvantitu!!! Bere v úvahu odlišnost, všímá si jí a respektuje ji.
Významná je francouzská škola BOURBAK - usilovala o definitivní výklad matematiky => výklad matematiky jako celé struktury
Holismus („holos“ - celek)
- upřednostňuje význam celku před jeho částmi
· představitelé: W.Q. Quine, P. Duhem
Funkcionalismus
· představitelé: B. Malinowsky, E. Durkheim
Skladební filosofie
· představitelé: J.Z. Fischer
Základní rysy filosofií:
- celek není vysvětlitelný jako suma jednotlivých složek, ale tento celek je od těchto složek kvalitativně odlišný
- zákonitosti celku nejsou redukovatelné na zákonitosti složek
Strukturalismus vznikl v lingvistice („lingva“ - jazyk). Lingvistický strukturalismus vychází z toho, že jazyk je struktura sestávající z pravidel, která se řídí znaky v rámci systému.
Znak je to, co zastupuje něco jiného => znak není skutečnost. Znakům jsou přisouzeny zvuky - fonémy => FONETIKA
Při mluvě se řídíme pravidly (abychom si rozuměli), tato pravidla si neuvědomujeme, ale tento řád, který nás nutí používat tyto znaky, si můžeme uvědomit.
Otázka je, zda je lidské myšlení tak nesvobodné, že pomocí znaků musíme zachycovat skutečnost.
TEORIE VÝZNAMU:
Význam znaků není dán esencí nějaké podstaty věci (vytáhnout to z oné věci - vnějšek struktury), ale význam znaku je dán strukturou samotnou. Struktura musí produkovat zcela konkrétní významy.
Diference - tam, kde znak stojí je vymezen vůči jiným znakům a toto vymezení mu dává význam.
Zakladatelem lingvistického strukturalismu byl F. DE SAUSSERE (1853 - 1913)
- ovlivnil Pražský lingvistický kroužek, ruský formalismus, kodaňskou lingvistickou školu, M. Foucaulta, J. Lacana, R. Barthese, J. Derridu
- zabýval se jazykem jinak, než bylo v jeho době zvykem (období darwinismu), používala se diachronní metoda ( od minulosti k přítomnosti) => Saussere je proti
1. diachronní metoda - fungování jazyka pochopíme, budeme-li se zabývat jeho historií
x F. de Saussere - jazyku porozumíme, budeme-li ho zkoumat v jeho přítomnosti => SYNCHRONNÍ FÁZE ZKOUMÁNÍ
„ Pouze přísně synchronním zkoumáním bylo možné odhlédnout od měnících se
potřeb lidí vyžadující stálé přizpůsobení jazyka, a tímto způsobem předvést to, co patří
k jazyku.“ ( F. de Saussere - Kurs obecné lingvistiky)
2. jazyk má dvě formy:
a) langme - soubor určitých pravidel pro používání znaku (gramatika)
b) parol (mluva) - aktuální používání znaků (řeč)
3. teorie významu (znaku) - jazyk je systém znaků, v němž to jediné důležité je spojení znaku a zvuku (grafická a fonetická stránka jazyka)
Znak (signum)
a) označující (signifikant)
b) označované (signifikát) - významová stránka jazyka
Význam znaku je dán jeho postavením ve struktuře, v každém jazyce je vztah mezi signifikantem a signifikátem nahodilý, což problematizuje otázku pravdivého poznání.
M. FOUCAUT (1926 - 1984)
- vyšel ze strukturalismu, ale ovlivnil postmodernu
- zabývá se etnologií kultury, postavením subjektu, dějinami sexuality, šílenství, patologie kultury, institucionální mocí
Díla:
Slova a věci - utváření subjektu v augustinovsko-.descártovském smyslu, zabývá se myslícím subjektem. „Subjekt není příčnou toho jak je, ale je spíše účinkem“. Subjekt vznikl tlakem doznání (společnost ho nutí k něčemu se přiznat) => díky doznání si uvědomuji kdo jsem já a kdo jsou jiní, kteří tak jednají.
Svátost jednání, inkviziční řízení, trestní justice - zde hraje ústřední roli přiznání jakožto průkazní prostředek. Lze přiznat lásku => zasahuje do erotiky.
- každý prvek je součástí struktury - epistémé nebo invaliandvědění => je to princip, který předem reguluje to, čím se ona kultura a způsob vědění zabývá, dokonce předem utváří rozsah vědění a vymyká se našemu rozsahu. Člověk myslí v rámci epistémé. Epistémé jsou jakési hranice, ve kterých člověk žije a podle kterých jedná, překročení těchto hranic je společensky sankcionizované
? dopívá k tomu na základě vědění z renesance - od renesance lze datovat 3 formy epistémé, které na sebe nenavazují, nejsou kontinuální, nepřekrývají se a mění se skokem => vývoj diskontinuální
- člověk není duchovním výtvorem společnosti (narozdíl od Darwina), ale subjekt je výtvorem struktury, subjekt není obraz boha a není ani výtvorem vlastní sexuality, popř. zkušeností z dětství (Freud). Subjekt je náhodnou souhrou různých struktur (vládnoucích struktur) => rozbor a analýza moci, i sám jazyk je mocenský nástroj, který pomáhá utvářet JÁ jako subjekt a dává (epistémé) nám čas, prostor a svobodu => nejsem to tedy JÁ, který sám sobě tu svobodu umožňuji
- ohlašuje smrt subjektu jakožto JÁ
- epistémé existuje bez ohledu na konkrétní a svobodné JÁ
- aby se odstranilo zlo, je nutné odstranit systém, nikoliv individuum
J. LACAN (zemřel roku 1981)
- navázal na Freuda, freudovská pařížská škola
- antifilosofický filosof ( je proti filosofii metafyziky - filosofie je pouze výtvor, který pomáhá společnosti a individuu harmonizovat svůj vztah k sobě samému), psychiatr
- PSYCHÉ považuje za strukturu a sám se zabývá NEVĚDOMOU PSYCHÉ
· celý lidský život je zaměřen na hledání matky - filosofie => vychází z nevědomí => člověk se rodí do světa a je oddělen od matky => dochází ke ztrátě pocitu harmonie a jednoty => hledání náhradního řešení, které mu nahradí matku
- pokud se subjekt nechce identifikovat dochází k agresivitě - jak této agresivitě čelit? => odpovědí je komunikace
Poststrukturalismus - přemýšlení o dalších strukturách ( má dvě fáze), vymezuje se proti strukturalismu a hledá alternativy
· představitelé: Deridda, G. Deleuze
? oba tvrdí, že svět je labyrint beze smyslu, bez odpovědi => věci nemají smysl, formu => zavládl chaos
Dekonstrukce (Deridda) = rozrušování struktury - snaha o hledání otevřené struktury
- význam jednotlivých pojmů je pohyblivý, znaky nejsou pevné, není možné objevit smysl ve světě
- Deridda navazoval na Husserla a Nietzscheho, dnes navazuje na Levinase
Nomadický rhizom (keř, který nemá kořeny) - G. Deleuze - člověk západní kultury nezapouští kořeny, společnost západu je společnost pohybu, nechceme se na nic fixovat, ani na religiozitu => tzv. PLOVOUCÍ RELIGIOZITA
ETICKÉ KONCEPCE VE FILOSOFII 20. STOLETÍ
Etika („etos“) - zvyk, mrav, obyčej => to, co je vyzkoušené, co se osvědčilo, co přináší prospěch, nikoliv individuální, ale prospěch pro společnost. Etika je jedna z nejdůležitějších filosofických disciplín. Zabývá se reflexí jednání z mravního hlediska, jednání, které lze klasifikovat jako dobré nebo špatné a zabývá se ospravedlněním tohoto jednání.
Principy etosu:
a) Příroda (fyzis) - enviromentální etika, vychází z vnějších principů, dochází k návratu k přírodě
b) Společnost (koinomia - společenství, polis - společnost) - společenství uznává hodnoty neprávně založené, narozdíl od společnosti. Mravní principy jsou odvozovány ze společenské praxe (Aristoteles hovoří o filosofii v praxi) => filosofie nemá být teoretická, ale má motivovat k jednání, nejzřetelnější je v koordinaci činnosti. Společnost je zdrojem mravních principů, tzv. konzenzuální principy (konvenční principy), tyto principy se mohou měnit
c) Člověk (antropos) - individuum, zakladatel určité mravnosti - určitou úlohu hraje svědomí (Sokrates - daimónióm), největší spor mezi svědomím individua vůči mravním principům společnosti (konvence) - např. Sokrates se stal obětí individuálního a společenského etosu => svědomí individua nemusí korespondovat se společenskou normou => AUTONOMNÍ ETIKA
d) Bůh (theos) - vyhlašuje určité mravní zásady pro dané společenství, která mají osobitý charakter, tyto zásady člověk vnímá jako něco vnějšího (heteronomního) => tzv. HETERONOMNÍ ETIKA (patří sem příroda, společnost a bůh)
Etika:
1. autonomní („auto“ - vlastní, „nomos“ - norma) - sám sobě zákonem
2. heteronomní - něco, co přichází z vnějšku
Zdroje hodnocení etiky:
1. rozum - stává se zdrojem v momentě, kdy mravní norma vychází z lidské racionality (jakási úvaha ve smyslu mravním), člověk se racionalitě podřizuje, protože je srozumitelná, má logiku a tudíž je správná
2. vůle - je zdrojem i kritikou mravního zákona, akceptujeme - podvolujeme nebo se nepodvolujeme různým normám bez hlubší reflexe. Vůle je buď individuální nebo společná
3. jednání - někdo má úmysl nějak jednat, ale výsledek se nemusí podvolit úmyslu, dobrý úmysl nemusí primárně zakládat dobré jednání (Abelárd), jednání se může stát kritikou mravnosti a může stát proti rozumu a vůli
Etika - usiluje o nacházení obecných a platných norem, je filosofickou disciplínou (zakladatelem je Aristoteles)
Morálka - je jednání, které se mění, může být konvenční, je to souhrn jednotících soudů, zvyků, ideálů a morálně dobré/ špatné znamená shodu obecného jednání s vlastním svědomím
Vnitřní sankce - pocit nauzey (hnusu, studu)
Měřítkem je svědomí, je nutné se podvolit určitému zvyku
Mravnost - je jednání odpovídající obecně platným normám, má počátek ve svobodném rozhodnutí, nemusí být reflektována svědomím, není nutná poslušnost mravnímu zákonu, není nutné se podvolit určitému zvyku
Členění etiky:
a) autonomní
b) heteronomní
c) feministická
d) enviromentalistická - otázka životního prostředí
e) hospodářská - problémy s utvářením universálního ekonomického řádu
f) diskursivní - problematika zdůvodnění etických norem, taktika jak dospívat k spravedlivým řešením
g) deskriptivní - popis morálky vzhledem ke kulturním zvyklostem
h) komparativní - srovnávání různých etických zásad a různých druhů etiky
i) sociální - zásady a principy pro utváření spravedlivého společenského řádu, kritériem je princip spokojenosti pro největší počet lidí ve společnosti
j) analytická - anglosasská oblast, analýza morálních výroků a významných mravních pojmů v jazyce
Étos x etos
Étos - jednání, které není biologicky nebo společensky naprogramované, je to jednání bytostně osobní, vychází ze svědomí, nepodvoluje se mravním zásadám celé společnosti
Etos - jednání, které je biologicky i společensky naprogramované, založené na zvyku, tradici, konvenci a děje se s vědomím individua
Instinkt je čistě biologicky podmíněné sebezáchovné jednání, není zde nutné vědomí a je typický pro zvířata, pokud jde o člověka je utvářeno etosem, étosem, společností a naším instinktem
E. LÉVINAS (1906 - 1996)
- původně byl orientován na německou filosofii - Husserl, Heidegger
- velmi ovlivněn židovským náboženským myšlením
- svým pojetím etiky ovlivnil filosofii postmoderny, např. Deriddu
- zabývá se heteronomní etikou
- staví se proti subjektivitě (etika nemůže být postavena na JÁ), etika je vždy interpersonální (mezilidská) => ETIHA DRUHÉHO TY
- Etika TY je nazývána filosofie setkávání, morální hodnotou pro subjekt je tvář druhého, která je vždy zásadně jiná
- „Člověk je egoista zaměřený na svůj vlastní prospěch“ x egoismus musí mít meze
- „Moje poznání, primární myšlení, má tendenci vnímat a převádět toho druhého jako sebe sama“ => ADEKVACE (shoda Stejného a Jiného), vytváření TOTALITY (totalita války, která převádí Jiné na Stejné)
- to, že druhý je jiný nemá vést k totalitě
- je třeba odmítat křesťanský řád lásky, který říká: Nečiň druhému to, co nechceš, aby oni tobě činili, nebo naopak čiň druhému to, co chceš, aby tobě činili => Lévinas odmítá a staví proti tomuto SPRAVEDLNOST (cadeka), kterou chápe jako zodpovědnost (respekt druhého je Jinakost)
„Láskyplně jednat mohu, spravedlivě musím“
- etika spravedlnosti
· odpovědnost konečná - založena na svobodě volby
· odpovědnost nekonečná - odpovědnost, ke které jsem vyvolen (být vyvolen je metafyzicky závazné)
„Jsem vyvolen, abych byl zodpovědný.“
- odpovědnost je pro nás břemenem, které neseme navzdory svému vlastnímu JÁ
- tvář je základním polem nabídky Jiného => ETIKA TVÁŘE
- řeč má zásadně etický význam => ETIKA ŘEČI
J. HABERMAS
- etika DISKURSU (určitý společný rámec mravních hodnot)
Dílo:
Teorie komunikativního jednání
Strukturální přeměna veřejnosti
- zabývá se otázkami identity společenských hodnot, které může jedinec pluralitní společnosti ztotožnit s jinými
- jedinou možností jak udržet pluralitní společnost pohromadě je vytvářet dohody (konsensy) a propracovávat techniku rozhovoru, kterou je možné k těmto konsensům dospět
- lidské jednání primárně rozlišujeme na:
a) strategické - individuální úspěch
b) komunikativní - založen na společenském souhlasu
Zásady jednání:
1. všichni zúčastnění mají stejné kompetence
2. důležitá je rozumná argumentace
3. hledání pravdy
4. diskuse nesmí být represivně narušena či zastavena
P. SLOTERDIJK
- německý filosof hlásící se ke KYNICKÉ tradici
Dílo:
Kritika cynického rozumu (1984) - kritika osvíceneckého typu racionality, vymezení proti modernímu myšlení, vychází z primární teze: „Rozum se ujal vlády a my jsme za to zaplatili cenu, která je příliš vysoká, a to tím, že jsme se stali cynickými.“
? snaha najít pravdu za každou cenu => postavili jsme se mimo dobro a zlo => stali jsme se cynickými
? zlo a dobro dnes splývá, člověk není považován za primárně mravní bytost
- snaha o doložení u Nietzscheho, Marxe, Fausta, atd.
H. JONAS
Dílo:
Princip odpovědnosti - zabývá se problematikou odpovědnosti člověka vůči sobě samému, moderní člověk málo myslí na budoucí generaci, žije naplno, musí zachovat BYTÍ
- navazuje na Kanta - KATEGORICKÝ IMPERATIV - jednej tak, aby tvé jednání umožnilo život další generaci na neomezeně dlouhou dobu
- do etiky má být zasazena příroda
A. MACINTYRE
- politický filosof, zabývá se Aristotelovskou etikou (novoaristotelík)
Dílo:
After Virtne
Ethics
- kritik moderního liberalismu, představitel komuniratistické etiky, zabývá se aretheí (ctností).
VÝZNAM ČLOVĚKA - OSOBY V EXISTENCIONALISMU
Existencionalismus je druh literární filosofie, není těžký, hutný a je zasazený do příběhu. Je to směr 20. století, který chce pojímat člověka jinak, než tradiční filosofie. Pojímá člověka jako konkrétní osobu a ne v abstraktním slova smyslu. Pracuje s „já“ skrze „ty“.
„existo“ „existere“ - stát, vyčnívat, být, povstat, existovat
Existencionalismus se snaží upozornit na člověka, který vyčnívá z davu, nejde mu o pochopení člověka jakožto kapitalisty, továrníka. Zajímá se o prožitek vnímání vlastní existence. Nejde o davového člověka, o jeho racionální vymezování. Existencionalismus se snaží bránit se modelovým způsobům uchopit člověka, kde dochází k zobecnění => vytrácí se individuum. Pro existencionalismus není důležité obecné, ale individuální.
Období: První a druhá světová válka.
Ve 20. století nastupuje komunismus a stalinismus a existencionalismus se projevuje jako:
· snaha vzepřít se masovosti života
· neobětovat jednotlivce ideji
· tyto režimy už do předu vědí, kým člověk je a kam by měl směřovat x Sartre říká: „Člověk není ničím, někým se teprve stává. Je plně svobodný. Sám se uskutečňuje.“ Pozn.: K tomuto uskutečnění dochází až ve smrti
Filosofie existencionalismu:
· není důležité obecné, ale individuální
· kritické situace našeho života, když člověk zakouší nějaké pocity (např. hnusu viz. Cames: život nemá smysl, absurdita, úzkost)
· prožívat pocit naděje ve vztahu k budoucnu, na rozdíl od pocitu absurdity (viz. Marcel)
· prožívat pocit opojení (viz. Sartre)
· prožívat pocit vnitřní nevolnosti
· tyto stavy je možné popsat, vyložit => díky popisu je možné pochopit člověka lépe, neboť jde o pochopení zevnitř, na rozdíl od vyloženého pomocí vědy (psychologie, medicína, atd.)
· tato existence vyjevuje jaký člověk je v mezních situacích a díky tomu jsme si schopni mnoho věcí připustit. Jedná se o důležité situace, jde o to zaujmout nějaký postoj, musíme nějak jednat a musíme jednat odpovědně. Tato individuální odpovědnost je v jistém smyslu v rozporu s křesťanským pojetím odpovědnosti jednoho za druhého. Musím usilovat o ideál odpovědnosti a být k tomu odpovědný. Je předem určeno kým mám být.
Smrt: existencionální filosofie se těžko vyrovnává s otázkou nesmrtelnosti a smrtelnosti a klade si otázku, proč vlastně o něco usilujeme, když vrchol uskutečnění je až ve smrti. Smrt je hráč, jež má předem jistou výhru. Odpověď nedostáváme, řešíme a přijímáme myšlenku smrtelnosti jako faktickou, člověk se s ní musí vyrovnat.
Člověk je bytost časová, bytím vržená do světa bez našeho souhlasu (Heiddeger). Svoboda volby nastupuje až s touto vržeností. S problematikou času vystupuje pocit úzkosti. Čas velmi rychle utíká. Problematika času je závažná. Čas je psychologická záležitost. Má spíše vztah k JÁ než ke světu. Člověk má potřeby a důležitá je starost o bytí, o sebe (viz. Heiddeger)
Existencionalismus ovlivnili:
1. S. Kirkegard - předchůdce existencionalismu, zaměřil svou vlastní filosofii na analýzu zážitků. Snaží se analyzovat svůj vztah k otci, ženám.
2. F. Kafka
3. F.M. Dostojevskij
4. F. Nietzsche
5. A. Bergson
6. B. Pascal
Existencionalisté:
1. J.P. Sartre (zemřel roku 1980)
2. A. Camus (zemřel tragicky)
3. G. Marcel
4. M. Buber (židovský filosof, žil ve Vídni, v Jeruzalémě)
5. K. Jaspers ( dílo: Temnota boží - smrt boha ve 20. století)
M. Heiddeger , E. Lévinas - nepatří přímo do existencionalismu, ale mají k němu blízko
J.P. SARTRE (1905 - 1980)
- ovlivněn fenomenologií, marxismem, Husserlem, Heiddegerem, byl levicový intelektuál
- inspirátor studentských hnutí ve Francii v 70. letech
- kritik kapitalistické společnosti
- patří do ateistického proudu v existencionalismu, ale není militantní ateista. Jeho ateizmus vyplývá z jeho odmítání křesťanského pojetí stvoření člověka bohem.
- důležitá je svoboda
Dílo:
Bytí a nicota
- kritika stvořenosti člověka bohem (podle křesťanské teologie o stvořenosti člověka bohem, bůh už od věčnosti předurčil jaký bude svět v přítomnosti, minulosti i budoucnosti) => veškeré odchylky jsou chápány jako hřích. Podle křesťanského pojetí předchází esence existenci. Člověk už dopředu ví, čím a kým se má stát. Člověk je obraz boha. Sartre tvrdí, že existence předchází esenci a odmítá člověka jakožto obraz boha. Člověk se stává sám sebou až ve smrti. Člověk se něčím teprve stává, ale aby byl tím, čím chce, musí mít svobodu. Člověk má tvořit nového člověka. Sartre má ateistický pohled - odmítá boha. Člověk vždy volí nutně nějakou hodnotu => úzkost a tíha z rozhodnutí, kterou hodnotu zvolit a následně vyvolaná úzkost, zda se rozhodnu dobře. Rozhodnutí záleží vždy a jen na mně
- existence člověka je velmi pesimistická. Sartre tvrdí, že lidský život vždy skončí a musí se nutně ptát, zda-li to vše mělo cenu. Nabízí se otázka k čemu je smrt. Člověk je proti smyslu, lidský život je absurdní, smrtelný. V lidském životě je marné usilování.
A. CAMUS (1913 - 1960)
- získal Nobelovu cenu za literaturu
Díla:
Mýtus o Sisyfovi
Mor, Pád (jednat pro druhé)
Revoltující člověk
- řeší filosofickou otázku sebevraždy, zda má lidský život smysl či zda ho nemá, na kolik je legitimní žít či nežít
- hledáme jistotu a cíl v tom, co se opakuje, v řádu
- mezní situace nás vytrhnou z běžného, zajetého způsobu života. Ptá se po smyslu => vše je zpochybnitelné, život je absurdní
- absurdita vyplývá z konečnosti života => vědomí rozporu mezi vlastní konečností a směřováním k nekonečnému. Pokud nenacházím pravou odpověď na to, proč žít, pravou lásku, pravé náboženství, tak proč mám ještě žít??? Zvolím-li sebevraždu, tak kapituluji nad absurditou, která nade mnou zvítězí. Proto se rozhodl vzdorovat absurditě. Revolta (křik duše) dává vědomí, že jsem. V životě jde o tom být silnější než vlastní situace. Vzdor všemu jednám a tvořím
FENOMENOLOGICKÝ VZTAH KE SVĚTU
- nauka o psychických jevech, fenoménech, „fainesthai“ - jak se jeví
- složité téma, obtížné k pochopení
I. Blecha: Fenomenologie a existencionalismus, skripta VP Olomouc
- formuluje velmi čitelně pojmy z fenomenologie
- co bylo impulsem vzniku fenomenologie?
- Husserl založil fenomenologii
- zkoumá lidskou psychiku, rozlišuje fyzické od psychického. Naše mysl pracuje s podněty, zápas o svobodu lidského myšlení
- nejedná se o výklad deterministické psychologie (D. Hume) - 1920 krize vědy - positivismus měří lidské psyché stejnými kritérii => nebezpečné - determinismus ovládl psychiku
- TVAROVÁ PSYCHOLOGIE říká, že člověk vždy něco uchopuje na základě předporozumění. Vjem je provázen určitým druhem porozumění => předporozumění je předsudek před soudem => je bojem, tradicí
- úkolem filosofie je založit lepší fenomenologii na psychologii a logice (jak myslí člověk)
- psychologie hrála ve fenomenologii důležitou roli, byla ztotožňována z filosofií
FRANZ BRENTÁNO (1837 - 1917)
Dílo:
Psychologie z hlediska empirie
- klade velký důraz na smyslovou zkušenost, která je základem vědy poznání
- zkoumá jak vnímáme fyzický svět, skutečnost
- rozlišuje mezi vnitřním (psychické fenomény, jevy, slyšení, vidění, cítění) a vnějším vnímáním (zkoumal jejich vztah)
- psychické fenomény jsou nabaleny na naši vnější zkušenost => určitou situaci nějak prožívám, přemýšlím o ní (výhoda psychických fenoménů). Nezůstává na povrchu
- naše psychično nevnímá svět teprve tehdy, když samo chce, ale lidská mysl vždycky myslí „něco“. Vztah mezi mým psychičnem a vnitřním a vnějším vnímáním je INTENCIONÁLNÍ - každý objekt má předmětnost. Myšlení se vztahuje k nějakému objektu. Vnímáme tón, barvu, látku, ale vedle toho se ještě objevují nějaké fenomény, které mohu zkoumat z hledisek:
· jako představu sebe sama, psychický fenomén, zkušenost s nějakým předmětem
· jako poznání sebe sama
· jako cítění, poznání, chtění sebe sama ( přikládá psychickému fenoménu smysl, viz. čarodějnice na koštěti - představivost pracuje nikoli v s reálnou ženou, ale s psychickým fenoménem)
? v zkoumání filosofie už dochází k posunu => Husserl: „Musíme očistit vědu od vědeckých konstrukcí. Musíme jít před vědu.“
· není skutečnost
· nestala se novým náboženstvím
· odpověď na smysl lidské existence
· otevřít možnosti pro vybudování nové vědy
E. HUSSERL (1859 - 1938)
- byl původně matematik, ovlivněn logikou, zakladatel fenomenologie, narozen v Prostějově, občan Rakousko-Uherska, přednášel na Sorbonně, v Praze, byl to německy mluvící Žid, psal v němčině
Díla:
Karteziánská meditace - kritika positivismu, moderní vědy, která je úspěšná od Bacona po Descarta, ale to není dostačující, protože skutečnost nepoznáváme pravdivě. Věda je ovládána průmyslem, technikou a obrací se proti člověku. Descartovi šlo o moderní vědu s metodickou skepsí » zdržení se soudu „epoché“ a právě tato epoché není o Descarta nahodilá, ale má být metodou pro před poznání „Myslím vždy něco.“
Logická zkoumání - základní spis pro poznání, co je fenomenologie, popis jak se nám jeví jevy uvnitř nás v psychičnu
Idea fenomenologie
Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie
- vychází z kritiky evropských věd a transcendentální fenomenologie
- zkoumá fenomén jevu, co se nám zjevuje
- jak dosáhnout změny? Pomocí FENOMENOLOGICKÉ REDUKCE - očištění naší zkušenosti od předsudků a vědeckých konstruktů. Člověk je schopen zdržet se soudu - epoché. Pochybovat (skepse) o světě => tato pochybnost je nástrojem k očištění od předsudků
- když Husserl použije epoché, ptáme se, co nám zůstává. Zůstávají nám fenomény - prožitky našeho vědomí, které zůstávají jediné po epoché, a které jsou ničím nezprostředkované, které jsou mé.
- fenomény - nové pole vědeckého bádání pro Husserla. Fenomény se ukazují našemu vědomí a jsou odkázány přímo na naše vědomí
- fenomény rozčleňuje na dvě úrovně:
· eidetická rovina - sféra ideálních předmětů, neměnná vrstva fenoménů (=toho co se mění), je to tzv. vrstva ideálních předmětů, to co se ve variacích našeho vědomí nemění => docházíme k materiálnu, který budeme studovat, zkoumat - to, co dělá věc věcí
· hyletická - rozprostírá se v čase, stává se názorným v aktech naší smyslovosti
- důležitý je akt vnímání, než to co vnímáme (předmět, bytí, jsoucno)
- hyletický proud je nositelem další vrstvy - eidetického proudu (pevná a menší složka toho, co se mi jeví - fenomén)
fenomén
jádro (nepodmíněné našemu způsobu vnímání)
„vrstva ideálních předmětů“
neměnné => materiál, jež lze studovat, zkoumat jako prožitky chtění, lásky, nenávisti
- intencionalita dle Husserla - zkoumání vědomí, předmětů => svět a myšlení (vědomí) jsou koreláty, jsme odkázáni ke smyslu. Ptáme se po významu a smyslu naší vlastní existence. Skrze vědomí se musíme tázat po smyslu a po bytí vůbec.
- fenomenologické poznání x fenomenologické cítění (cítění, vnímání hodnot, např. etických, v tomto na Husserla navázali Max Scheller a N. Harlmann)
- M. Heidegger - Bytí a čas (problematika Husserlova subjektu, rozpracovává jiné pojetí než Husserl, nehovoří o transcendenci, ale o bytí vrženém)
Jak lze dospět od čistého JÁ k „druhému já“ alterego:
Husserl (na druhé nemohu uplatňovat fenomenologickou metodu založenou na transcendentální redukci, epoché, na jsoucnu jako na bytí člověka. Každý člověk má svou svébytnost, protože existuje v čase => změna druhého. Důležité je vcítění (viz. hermeneutika) => setkávat se s druhým. Přirozený svět (Patočka. žák Husserla) x Heidegger (bytí je ukotveno v prostoru a čase)
ČESKÁ FILOSOFIE 20. STOLETÍ
Česká filosofie je velmi různorodá, těžiště má ve 20. století => v průběhu 2. světové války byl její vývoj přerušen => roku 1948 byla obnovena. Vznikají katedry filosofie, kde v 50. - 60. letech převládá filosofie marxismu-leninismu => autoři, kteří se této filosofii chtějí vyhnout se zabývají DĚJINAMI FILOSOFIE.
V 70. letech se politická situace uvolnila a marxismus a vyvíjí k neomarxismu - spojení myšlenek marxismu s myšlenkami Husserla, Heideggera, atd.
V 90. letech se česká filosofie opět svobodně rozvíjí.
Vývoj filosofie je stejný jako vývoj religionistiky (20. - 30. léta rozvoj => stagnace => 90. léta vývoj) .
Počátkem 90. let je snaha o znovuvybavení knihoven (málo literatury).
20. - 30. léta
Positivismus ( u nás se projevil déle než na západě)
Představitelé: F. Krejčí, J. Tvrdý, J. Král, T.G. Masaryk, J. Linhart
Strukturalismus
Představitelé: R. Jakobson (lingvistický strukturalismus), J. Mukařovský (estetický strukturalismus - umělecké dílo jako znak), J.L. Fischer (skladebná filosofie = strukturální filosofie), Mathesius (lingvistika)
Antipositivistický proud - shromažďoval se kolem časopisu RUCH FILOSOFICKÝ - bojovali proti positivismu
Představitelé: K. Vorovko (navazoval na Leibnitze), V. Hoppe (navazoval na Platona, Kanta), V. Klíma (navazoval na Shopenhauera, Nietzscheho), F. Mareš (navazoval na Bergsona)
Křesťanská filosofie
vztah ke katolicismu - filosofové ovlivnění T. Akvinským
Olomoucká škola (novoatomistická škola) - M. Habáň, E. Kadeřávek, D. Pecka (žil v emigraci, dílo: Člověk (3 díly) - 70. léta, přeložil Sumu od Akvinského)
vztah k protestantismu
Představitelé: J. Hromádka, E. Rádl, J.V.Kozák, P. Pitter
Proud marxistický
Představitelé: G. Borovský, V. Klementis, Z. Kalandra. P. Hrubý, J. Popelová
Proud neomarxistický
Představitelé: J. Sviták, Z. Fišer, K. Kosík, A. Mokrejš,
90. léta L. Hejdánek, J. Zvěřina, O. Mádr, prof. J. Sokol (Filosofická antropologie), E. Kohák (protestantismus), T. Halík (katolicismus), Z. Kratochvíl (předsokratovská filosofie), Z. Neubauer, P. Floss (zabýval se M. Kusánským, Komenským, novoatomismus, předsokratovská filosofie), R. Patouš (křesťanský filosof, katolicky orientovaný), J. Zumr (nejlepší znalec české filosofie), M. Sobotka a S. Sousedík (znalci moderní české filosofie), P. Kouba (znalec Nietzscheho), B. Horyna (postmoderna, dějiny německé filosofie 19.století), I. Chvatík (fenomenologie), I. Blecha (fenomenologie), J. Patočka (nejvýznamnější filosof 20. století), V. Bělohradský (postmoderna), P. Materna (filosofie jazyka, logika), P. Tichý (působil na Novém Zélandu, filosofie jazyka, logika), J. Štěpán (matematická logika, filosofie přirozeného jazyka), P. Barša (politická filosofie, Západ a islamismus, atd.), P. Šaradím (problematika ideologie), J. Přibáň (politická filosofie, přednáší na Oxfordu, dnes v Budapešti), M. Machovec (smíření marxistických a křesťanských myšlenek, dílo: Ježíš pro moderního člověka), F. Drtina (positivismus, dílo: Úvod do filosofie), A. Dratvová a T.G.M. (spíše komentátoři positivismu, než filosofové) + V. Tárdy, M. Petříček, E. Bondy
T.G. MASARYK (1850 - 1937)
- sociolog, filosof, politik
- odhalil nepravost rukopisů
- nehlásí se k positivismu, ale uznává ho
- zabýval se tématy jako smysl Českých dějin, otázky etické, náboženské, politické, krize moderního člověka, dogmatika náboženství, politiky, marxismu, společenský vývoj
Díla:
Moderní člověk a náboženství
Česká otázka
Sebevražda
- jeho filosofie se snaží uplatnit filosofickou myšlenku v praxi - REALISMUS, KONKRETISMUS
- etika je věda, je základem pro vytvoření demokratické společnosti - stabilizuje vztahy, mravnost je politický kapitál, důležité je apelovat na morální vlastnosti člověka
- náboženství nesmí být v rozporu s moderním vědeckým myšlením, je přesvědčen o autoritě vědeckého poznání
- nejdůležitější principy etiky:
· desatero
· Ježíšovo kázání na hoře (Matouš, 5. kapitola)
- velmi vysoce hodnotí individuální osobnost člověka, prosazuje bratrskou lásku => princip rovnosti (nikoliv ve smyslu rovnostářství)
- otázka náboženství vychází u T.G.M. ze vztahu katolicismu a protestantismu - společnost se vyvíjí od katolicismu k protestantismu => jednotu nahrazuje mnohost
· katolicismus spjat s autoritářstvím, omezuje jednotlivce
· protestantismus - víra, nedogmatické, osobní, samostatnost jedince
- odmítá zjevení náboženství, později odmítá i církev
- hlásá vládu kritického rozumu, člověk má nesmrtelnou duši, věřil ve věčnost a osobního boha
- moderní demokracie nemůže fungovat bez náboženství
- vzorem mu byla americká ústava
- problematika českých dějin - výsledek střetu mezi germánstvím a slovanstvím, navazuje na Palackého, hlavní smysl českých dějin je pokus o lepší křesťanství
- zaujímal kritický postoj k marxismu: „Marxismus je nekritická víra v zázračný účinek v převratu poměru.“
· marxismus je nemorální, neguje náboženství, noeticky nekritický, hlásá myšlenku revolučního zvratu politických poměrů
- evropské dějiny se Masarykovi jevily jako vývoj od středověké teokracie k novověké demokracii, od aristokratismu k uskutečňování nových humanitních ideálů. Druhou světovou válku chápal jako boj teokracie s demokracií
- jeho krédem bylo být objektivní, tolerantní, ale pevný a důsledný
LIBERALISMUS
„libertás, libertátis“ - svoboda
Liberalismu chce určit, že základní přirozeností člověka je svoboda. Tato svoboda může být pojata pozitivně i negativně.
NEGATIVNÍ pojetí = svoboda od autority (stát, církev)
POSITIVNÍ pojetí = svoboda k něčemu - tzn., že máme otevřené možnosti pro uplatnění našich práv a povinností a taky našich přání, tužeb, našeho JÁ
Pojem liberalismus:
- pojem liberalismus je poprvé použit jako součást politické strany roku 1810 ve Španělsku
- pojme pochází od Thomase Hobbese a Johna Locka - „Druhé pojednání o vládě“
- John Stewart Mill - „On Liberty“ (O svobodě)
Liberalismus se primárně rozvíjí především v Anglii (Adam Smith) a odtud se šíří do Francie (F.M. Voltaire) a Německa
Liberalismus anglosasský (Francie, Německo) je velmi optimistický ve vztahu k člověku (člověk je principielně dobrý), člověk je schopen sám, díky rozumu, rozvrhovat život => zdůrazňuje suverenitu individua. Tato suverenita je vytvářena na odmítavém vztahu k autoritě (stát, církev, tradice). Svoboda je heslem zvláště kritickým.
To, že člověk je principielně dobrý, vychází z katolické nauky o milosti (myšlena boží milost, ospravedlnění hříšného člověka) => tento problém řešil už M. Luther ( jde o to, zda-li je člověk před bohem ospravedlněn nejen ve vztahu ke Kristu, ale i vzhledem k sobě a co se stane po tomto ospravedlnění). Velmi podobné názory se v té době objevují u T. Hobbese (člověk má možnost volit zlo => stav totální anarchie: Když jsme svobodní, můžeme se domluvit na nějakých pravidlech - myšlenka SPOLEČENSKÉ SMLOUVY).
Anglosasský liberalismus je charakteristický tím, že na rozdíl od kontinentálního liberalismu, člověk když je omilostněný tak se stává jiným. Je mu vlastní antropologický pesimismus. Zákonů musí být minimum - jen tolik, co je nutné ke společenskému soužití.
Kontinentální liberalismus naopak tvrdí, že má bít více pravidel a povinností a méně svobody. Člověk je omezen bytostí, která je konfrontována s nedostatkem.
Liberalismus historicky souvisí s osvícenstvím - klade důraz na lidskou racionalitu. Pouze slabý jedinec potřebuje autoritu.
V Anglii se rozvíjí DEISMUS - člověk k náboženskému životu nepotřebuje církev
EKONOMIKA:
Liberalismus se snaží o to, aby stát (autorita) minimálně zasahoval do ekonomické reprodukce společnosti. Nemá omezovat soukromé podnikání, nabývání majetku. Stát má pouze dohlížet na to, aby nedocházelo k ekonomickému monopolu, který zabraňuje svobodnému podnikání.
Otázka nabývání majetku:
J. Locke - „Pojednání o vlastnictví“ - to, na co máme právo je vlastní tělo, člověk může prodat svou vlastní práci
F.H.Hayek - „Právo, zákonodárství a svoboda“
Co je to tržní cena?
- regulace ceny je regulována politickou autoritou => to neuspokojuje
1) tržní cena nezohledňuje hodnotu výrobku
2) cena neodpovídá skutečné hodnotě
3) předpokládá srovnatelné možnosti uplatnění se na trhu práce
4) odměna za vytváření dobra (např. zdravotnictví…) je rozporuplná
Liberálové:
a) klasičtí
b) moderní
Klasičtí liberálové = politická aktivita je přirozená, člověk je přirozeně svobodná bytost a jeho aktivita v politice je nutná
Moderní liberálové = politická aktivita je nepřirozená, umělá a nevhodná. Přirozeným stavem člověka je svoboda a volnost. Všechny smlouvy a dohody člověka zavazují. Rozum je člověku zákonem. Neexistuje ideální způsob lidského soužití, tzn. utopie a neexistuje ani žádná třída individuí, kteří by si měli dělat nárok na politickou moc. Existuje řada koncepcí dobrého života, které se mezi sebou střetávají. Politika je hra. To, co se uplatňuje je politická rétorika a díky ní se prosazuje koncepce dobrého života. Autorita by měla zohledňovat prosperitu a mír. Stát by měl stavět minimální bariéry, které stabilizují společnost, měl by se primárně starat o chudobné, nemocné a o to, aby nedocházelo k vnitřní a vnější anarchii. Stát by měl pomáhat tomu, kdo je ohrožován na životě a tomu, jehož lidská důstojnost je ohrožena. Neměl by ale vyrovnávat sociální rozdíly ve společnosti = PROPORCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST
Moderní liberalismus přijal myšlenky J. Locka: „ Cuius regio, eius religio“ („Koho země, toho náboženství“)
Fáze liberalismu:
1) v 19 století odmítl myšlenku společenské smlouvy a je ovlivněn myšlenkami utilitarismu (teorie Jeremyho Banthama: Důležité je blaho celku)
2) v 70. letech 19. století díky Rawlsovi se stal liberalismus diskutovanou politickou doktrínou => vzdal se utilitarismu a promýšlí myšlenku společenské smlouvy
A. Macintyre
- kritika liberalismu
- dílo: Transformace liberalismu na tradice - navazuje na pojetí ctnosti Aristotela a Akvinského
Komunitarismus = důraz na celek společnosti - žádná společnost nemůže fungovat bez společenského dobra => nová teorie ctnosti
M. Sandel
- kritika Rawlsovy teorie a pojetí ctnosti
- „ The Limits of Liberalism“
M. Walzer
- sociální kritika
R. Unger
S. Mohler Okinová
- feministická kritika
John Rawls
- „Teorie spravedlnosti“
- sociální liberalismus - levicově orientovaný liberál
Robert Nozick
- „Anarchie, stát a utopie“
- konzervativní liberalismus - pravicově orientovaný liberál
POSTMODERNA
Postmoderna („post(po) moderna(nový, současný)“) je doba navazující na modernu
Moderna je období zachycující vývoj euroamerické kultury od 2. poloviny 19. století - 40. léta 20. století
Hlavními ideály postmoderny je vývoj člověka a vědy - myšlenka universálních dějin, dějiny jsou kontinuální, etapy na sebe navazují a mají cíl ( ESCHATON). Existuje universální rozum a logika rozumu. Naše mysl je zrcadlo do kterého se odráží svět a naším úkolem je analyzovat toto zrcadlo (svou duši) => poznání. K poznání dochází překrytím řádu myšlení s řádem přírody. Je důležité vytvářet vyprávění (velké příběhy), tyto příběhy se stávají jakými si světonázory, které vyprávějí o světě jako celku => tyto metapříběhy jsou srovnatelné s antickými příběhy.
Postmoderna prosazuje liberalismus, sekularismus, demokratismus, impresionismus (umění nezobrazuje skutečné, ale zobrazuje svůj dojem a tím dochází k odklonění se od skutečnosti). Umění ztrácí výchovnou funkci ve společnosti a vede k individualismu => není důležité, zda je umění pravdivé, ale musí vést k uspokojení.
Modernismus se objevuje např. v křesťanství (zrušení celibátu, rovnost žen v církvi, volnější výklad bible) - proud nespokojenců se snaží vnést nové prvky do teologie a do církevního života. U nás vznikla Církev česko-husitská jako reakce na modernismus.
? v období 1. světové války vrcholí atmosféra rozpadu, Evropa 19. století je nacionální a moderní nápady jsou vnímány negativně => vznik NOVISMU (staré vyměníme za lepší, jedná se o universalismus)
Pojem modernismus
· nejprve se objevil u impresionistů, konkrétně u J. Chapman
· R. Panmitz - dílo: Krize evropské kultury (1917) - zde byl užit termín postmoderní člověk - je to člověk, který v sobě snoubí ode všeho něco (sportovně založený, nacionalisticky uvědomělý, vojensky vychovaný a nábožensky založený)
· F. de Oníz - chazakterizuje jako postmoderní hispánskou tradici v letech 1905 - 1914
· A. Tonbee - díky němu je pojem postmoderna diskutován roku 1947 (kultury se historicky vyvíjely samostatně, ty co nebyly schopny reagovat na moderní věci tak zanikly => mezi kulturami docházelo k tzv. globální interakci)
- pojem postmoderna se začíná objevovat v literatuře, američtí vědci (např. Levin) konstatují, že literatura trpí ospalostí, nedostatkem inteligence, stagnací. To, co je kanonické vymezuje způsob vyučování na universitách => rozvíjí se diskuse o otevření kánonu. Dochází k zpochybňování kánonu jak hodnotově tak normativně => dochází ke spojení literatury pro masy a literatury pro elity. „Moderní“ literatura spojuje normální a fantastickou literaturu - úspěšný občan může stát vedle outsaidra a naopak a stejně tak věda a technika nejsou postaveny nad mýtus
- postmoderna se zdráhá hodnocení
- posouvá hranice pluralismu (pluralita - různost) a způsobu života
- synonymum k postmoderně je NIETZSCHE
· sám byl rozporuplná osobnost => paradox jednotlivce
? rozporuplnost v moderní kultuře, realita je simulovaná realita, dnešní religiozita je plovoucí
Ch. Janets: „Postmoderní umění spojuje prvky a překračuje styl (v architektuře)“ => estetický kultura => smyslové vnímání
J.F. LYOTHARD
Dílo:
Postmoderní situace (1971)
- díky této knize se i ve filosofii začalo hovořit o postmodernismu
- modernu nahlíží kriticky, osvícenské myšlení vidí jako mýtotvorné, které nahlíží osvícenské pojetí reality, osvícenskému myšlení jde o moc
- METAVYPRÁVĚNÍ je příběh překračující hranice => vstupuje do jiných příběhů a snaží se jich násilím zmocnit (např. příběh předků, který má universální prvky), díky universálnímu výkladu světa chtěla Evropa získat moc => metavaprávění = mýtus, je to určitý typ vědění - moderní věda je určitý typ metavyprávění => jejím cílem je získání moci nad pravdou, myšlenkou => dochází k potřebě institualizace
- Moderní věda má dnes prvky, které byly dříve podstatné pro křesťanství
- F. Nietzsche charakterizuje atmosféru moderní doby, která je pesimistická, nihilistická => tyto charakteristiky jsou vyčítány postmoderně, protože nikam nevede (stejně jako Nietzsche)
- postmoderna je filosofie pro silnější jedince, kteří jsou schopni unést nicotnost bytí
F. NIETZSCHE (1844 - 1900)
- narodil se v Broken, pocházel z luteránské rodiny => Nietzsche se celý život vyrovnával s otcem => náboženství, které je hodno kritiky je křesťanství (je to náboženství slabých jedinců)
- původně studoval teologii x vzdal to, ve 24 letech získal profesuru v Basileji, jeho nemocnost ovlivnila jeho filosofii, roku 1888 byl prohlášen za duševně chorého => nejvíce literárně činný byl, když odešel do důchodu
- stejně jako on je nemocen, tak cítí, že i jeho doba je nemocná, moderní civilizace je nakažená nihilismem a křesťanstvím - jsou to toxini a Nietzsche má přinést zkažené, moderní době jakési proroctví a tímto proroctvím má být jeho filosofie
- vliv Shopenhauera (dílo: Svět jako vůle představa)
· svět je zápasem o existenci jakési nereflektované slepé vůle, jedinec je v trvalém stavu boje)
Díla:
Zrození tragédie (1872)
Tak pravil Zarathustra (1878)
Mimo dobro a zlo (1885)
Genealogie morálky (1887)
Antikrist (1888)
Vůle k moci (vydáno posmrtně)
Ece Homo (vydáno posmrtně)
Radostná věda (vydáno posmrtně)
- kritik Sokratovsko-platonské filosofie, kritizuje:
· nesmrtelnost duše
· víru v absolutní morálku a víru v transcendentální realitu
· poznání a pravdu - hlavním smyslem poznání u Sokrata není pravda, ale moc
- odmítá moderní vědu a veškerý pokrok
- s odmítáním poznání souvisí myšlenka, že lidské psyché má dvě složky:
1. složka apolonská - oslavována Aristotelem, Sokratem, Platonem - poznání je možné, je založeno na ctnosti, ale je podmíněno odvahou, statečností => vede k spravedlnosti => vztah k předmětnému myšlení => kritika Nietzscheho tvrdí, že člověk se chce těchto idejí zmocnit, pravda je jen pojem, o hodnotách můžeme mluvit jen díky struktuře jazyka => naše poznatky jsou lingvistickým determinismem x sokratikové tvrdí, že pravda není na jazyce závislá
2. složka dionízská - preferovaná Nietzschem - je synonymem síly, odvahy člověka k tomu, aby přijímal život takový jaký je (v drsné podobě), síla (dionízská duše) v člověku přijímá přijímá utrpení a říká šťastné ano => je smířena s realitou
- nositelem myšlenky smrti boha, tvrdí, že víra byla zneužita proti člověku, dobrá víra je dobrá, bůh zemřel, protože se stal nástrojem k moci, s bohem umírá člověk i kultura, ztratili jsme představu boha
· M. Foucault hovoří o smrti subjektu, JÁ ve smyslu identity, tato struktura se rozpadla díky mocenským prvkům moderní společnosti (významnou kulturou je stát)
- Nietzsche se domnívá, že důležitá je vůle k moci, boj vede k něčemu positivnímu, má tvůrčí sílu => měl by se prosadit jedinec se silným duchem => tento proces je ozdravný, vůle k moci nemá konkrétní cíl => je slepá, důležité je uvolnění vlastní individuální vůle => jde o nového člověka - NADČLOVĚKA, který se musí prosadit sám