Seminární práce
-
judaismus
Jméno: Zuzana Černá
První ročník - religionistika
1. Historie a osady Židů v českých zemích od 10. až do 15. století
Počátky židovských osad v Čechách leží pravděpodobně ve vzdálené minulosti. Ústní podání dosvědčuje existenci židovských kolonií, ale žádné psané záznamy o tak ranných osadách se nedochovaly.
Lze jen stěží pochybovat, že židovské obce byly v Čechách i na Moravě již v 10. století po Kristu. Španělský židovský cestovatel Ibráhím ibn Jákúb se zmiňuje o židovských otrokářích v Čechách v druhé polovině 10. století. Na druhé straně existují nepřímé důkazy, které svědčí o přítomnosti židovských obcí v Čechách i na Moravě ve 2. století, ačkoliv z těchto důkazů nezjistíme, kde židé vlastně sídlí. K těmto důkazům patří například Kosmova Kronika česká, která mimo jiné uvádí stálé židovské obce v Čechách v roce 1090 a v Brně v roce 1091. V tomto pramenu lze nalézt informace o katastrofálních následcích první křížové výpravy pro české Židy.
Je velmi pravděpodobné, že se židovský život v Čechách i na Moravě začal rozvíjet teprve ve 13. století. V úředních dokumentech existuje mnoho zmínek o židovských obcích, které se v té době začínají množit. Přemysl Otakar II. vydal v roce 1254 Židům chartu, která byla liberálnější než dřívější výnosy. Byla například mnohem benevolentnější, pokud jde o úroky z půjček - snažila se chránit židovské věřitele před povinností vyplácet zástavy o sobotách a o svátcích. Zveřejnila také poslední papežkou bulu proti obviňování Židů z rituálních vražd.1) Bezpečnou známkou o vitálnosti židovského života ve 13. století v Čechách byl velký počet učenců, kteří zde žili. Nejvýznamnější z nich byli Abraham ben Azriel, autor spisu Arugat ha-bosem, a Jicchak ben Moše, autor významného halachického díla Or Zarua.
Středověká židovská obec tvořila v rámci hierarchického společenského žebříčku výraznou skupinu. Autonomní židovská obec se starala o vzdělání a blaho svých členů, stanovila a vybírala daně, rozhodovala místní spory u vlastních soudů podle haláchy, starala se o nemocné a pohřbívala své mrtvé. Po stránce ekonomické a sociální se velice podobala měšťanskému stavu ve městech, s tím rozdílem, že všichni Židé byli přímými poddanými krále. Židovský život byl nejbezpečnější, když královská jurisdikce měla pevné základy. V situacích, kdy hranice politické moci byly nezřetelné nebo kdy místní autority, jako například města, otevřeně soupeřily s královskou mocí, židovský život trpěl. S rostoucí mocí měst se život Českých a Moravských židů stával čím dál nejistější. V roce 1389 šířili členové pražského kléru pověsti o židovském rouhání a znesvěcování hostie. Husitské války ve dvacátých letech 15. století ještě více oslabily císařskou moc nad politickými záležitostmi v českých zemích, a tím zvětšily židovskou zranitelnost. Celá řada Židů, kteří byli v roce 1421 vyhnáni z Vídně, se usadila na Moravě a byla obviňována z podporování husitů v jejich zápase s církví a králem. Výsledkem takovýchto obvinění bylo, že vévoda rakouský a markrabě moravský Albert vyhnal v roce 1426 Židy z Jihlavy.
V polovině 15. století cestoval po střední Evropě Jan Kapistrán (1385 - 1456), františkánský mnich a známý kazatel, který vedl neúnavné tažení proti kacířům - proti husitů a Židům.
Pět ze šesti královských měst na Moravě (Brno, Jihlava, Olomouc, Znojmo a Nové Město) vyhnalo částečně v důsledku rostoucí ekonomické konkurence své Židy v roce 1514. Šesté město, Uherské hradiště, je následovalo v roce 1514. Od té doby
1) Uherští Židé dostali podobnou chartu od krále Bély IV. v roce 1251 jako odměnu za své služby při obnově království po mongolském vpádu.
až do poloviny 19. století zůstala moravská města židovským osadníkům uzavřena.
Na Slovensku se vztahy Židů a křesťanské společnosti zhoršily na konci 15. a začátku 16. století. Známkou zhoršujících se poměrů bylo obviňování Židů z rituálních vražd (alilat dam). V roce 1494 mělo jedno obvinění z rituální vraždy v Trnavě za následek smrt 16ti židovských mužů a žen. V roce 1529 se v Pezinku konal na základě křivého obvinění soud, po němž bylo 30 Židů upáleno na hranici a ostatní byli vyhnáni z města. Na základě této události vznikl jeden z prvních velkých křesťanských protestů proti obviňování z rituálních vražd, která vznesl protestantský reformátor Andreas Osiander.
2. Židé za habsburské dynastie (1526 - 1780)
Pražskému Židovstvu přinesla renesance růst a expanzi obce, její ekonomické aktivity i kulturní rozhledy. Český zemský sněm, instituce ovládaná českými stavy obnovil v roce 1501 práva Židů a tím položil ekonomické základy židovské expanze. Ve sféře kultury vyvolalo zavedení knihtisku menší vydavatelskou revoluci. V roce 1512 začala první hebrejská tiskárna v Praze produkovat knihy a pro svou kvalitu a umělecké inovace si brzy získala pověst, která neměla v židovském světě obdoby. Tiskárna Geršoma ben Šelomo ha-Kohena vydávala Haggady, Pentateuchy a modlitební knihy, z nichž mnohé byly bohatě ilustrovány dřevoryty a stanovily jak umělecké, tak tematické vzory pro hebrejská vydavatelství po celé severní Evropě.
Královská politika vůči Židům se za Ferdinanda I. (1526 - 1564) vyznačovala rozporným postojem, což se na jedné straně projevovalo tím, že se potvrdila stará privilegia a na některých územích byla rozšířena královská ochrana, zatímco jinde ochotně trpěla protižidovské agitace.
Pakliže se o českém Židovstvu dá říci, že se těšilo „zlatému věku“, došlo k tomu nepochybně za vlády Maxmiliána (1564 - 1576) a za vlády Rudolfa II. (1576 - 1612). O Maxmiliánovi se tvrdilo, že choval v mládí sympatie k protestantům. Když nastoupil na trůn, zrušil příkaz, že Židé mají být vyhnáni z Čech2) a pražským Židům dovolil zůstat natrvalo. Ale opravdu nerušený rozvoj židovského života v Čechách umožnila teprve politika Rudolfa II. Jeho výnos z roku 1577 přiznal Židům nová velká práva a sliboval, že už nikdy nebudou vyhnáni z Prahy ani z ostatních částí království, i když zůstali vyloučeni z královských měst. Pražská židovská obec vzrostla z několika tuctů obyvatel v roce 1564 do roku 1600 na více než tři tisíce, což představovalo první významný přírůstek židovské populace u nás od 13. století. Rudolf II. vytvořil pro Židy v Čechách a na Moravě velice příznivé politické, ekonomické i kulturní podmínky. Za jeho vlády existovala velice rozsáhlá židovská intelektuální elita, která komunikovala s učeneckými středisky nežidovského společenství, a zároveň dbala, aby nedocházelo k narušování židovské víry a zvyků. Nejúplnější vědecké a kulturní zájmy pozdní renesance, které byly podřízeny parametrům tradiční židovské kultury, ztělesňuje astronom, matematik, zeměpisec a historik David Gans (1541 - 1613).
Jeden z nejvýznačnějších ústupků Rudolfa II. Židům se týkal jejich práva věnovat se celé řadě řemesel a jiných zaměstnání. Rudolf II. záměrně oklestil monopol křesťanských cechů a povolil Židům - alespoň pražským Židům - částečné ekonomické osamostatnění. Kromě starých zaměstnání, tj. půjčování peněz, zástavárenství a podomního obchodu, měli teď Židé možnost stát se obchodníky,
2) Na popud měšťanů vydal Ferdinand I. v roce 1557 dekret, který nařizoval vypovězení všech Židů z Čech. Tento dekret nevešel nikdy zcela v platnost.
majiteli krámů a řemeslníky. Po zlepšení poměrů za humanistických panovníků Maxmiliána I. a Rudolfa II. přišlo období třicetileté války, která ještě pro české židovstvo neznamenala velkou pohromu. Tou byla až následná rekatolizace a úprava poměrů v českých zemích.
Třicetiletá válka (1618 - 1648) zpustošila venkov střední Evropy, zničila městskou ekonomiku zdecimovala obyvatelstvo, ale podmínky židovského života kupodivu nepodkopala. Právě naopak. Císař Ferdinand II. (1619 - 1637) velice dbal, aby neohrozil blahobyt jednoho ze svých nejdůležitějších lidských aktiv - Židů. Vybral od českých a moravských Židů peníze, které mu pomohly potlačit původní vzpouru během let 1618 - 1620, pěstoval si židovské finančníky3), chránil ty, kteří mohli státu prospívat a odměňoval zvláštními výsadami ty, kteří mu poskytovali pomoc. Když pak císařská vojska po bitvě na Bílé hoře plenila Prahu, měla zvláštní příkazy nechat židovskou čtvrť na pokoji. Čtvrť sama se během dvacátých let 17. století rozrostla. V roce 1623 udělil Ferdinand pražským a českým Židům nové privilegium, kterým jim znovu potvrdil všechna tradiční práva a zároveň zaručil svobodu se usazovat, ochranu před vyhnáním a neomezené podnikání po celém království včetně královských měst a šlechtických panství. V roce 1627 znovu potvrdil privilegia Židů českých a slezských a o dva roky později učinil totéž i pro Moravu.
Židovská politika za Ferdinanda III., který se stal králem v roce 1637, pokračovala ve shodě s postupem jeho otce. Během tohoto desetiletí neustále vzrůstal počet židovského obyvatelstva Čech i Moravy. První úřední sčítání Židů v Praze v roce 1638 došlo k číslu 7815. V prvních desetiletích 18. století tvořila pražská židovská obec zhruba polovinu obyvatel Starého Města a asi tak 28% celkového počtu obyvatel všech pěti čtvrtí.
Těsně před ukončením války se pražští Židé účastnili obrany města proti obléhajícím švédským vojskům. Židé nejenom že financovali a přispívali na obranu, ale dokonce bránili jednu část hradeb. Když Ferdinand III. v roce 1648 rozšířil práva pražských Židů, uznal tím jejich pomoc při válečném úsilí a udělil obci užívat vlastní znak - Davidovu hvězdu, v jejímž středu byla pokrývka hlavy, interpretovaná jako čepice, kterou museli židé nosit jako poznávací znamení, nebo jako švédská přilba - a vyvěšovat ho na všech veřejných budovách Židovského Města.
Vzhledem k tomu, že politika obou Ferdinandů byla od začátku založena na jejich osobním zájmu, muselo postavení Židů v Čechách i na Moravě, jakmile skončila válka, nevyhnutelně znovu upadnout. Není divu, že těsné sepětí Židů s korunou se chýlilo ke konci. Leopold I., Josef I. a zvláště Karel VI. měli jiné starosti, ke kterým patřilo ohrožení Vídně Turky. Na rozdíl od svých předchůdců dospěli k názoru, že přítomnost Židů v monarchii je spíš nevýhodou než přínosem. Když začali městští a státní úředníci naléhat, aby bylo působení Židů silně omezeno, císařové jim byli ochotni naslouchat. Ač je to s podivem, tak jak vládci, tak i jejich rádci, pohlíželi na tradiční formy židovského ekonomického chování jako na překážku k vytvoření silné a soběstačné státní ekonomiky. Karel VI. v roce 1714 ustanovil komisi, která měla posoudit celou řadu návrhů a mezi nimi i návrh na redukci židovského obyvatelstva v Praze, na omezení židovského ekonomického vlivu a účinnou separaci židovské čtvrti od Starého Města. Komise se vrátila s drastickými návrhy na omezení počtu pražských Židů a místodržitelství je v roce 1719 předalo císaři. To už vídeňský dvůr postupoval ve shodě s místodržitelstvím a pražskými úředníky. Císařovi rádci však měli potíže přesvědčit finanční správu, aby jim
vyhověla. Stála tomu v cestě otázka židovských daňových poplatků. Český zemský
3) Například Jakob Baševi z Prahy, který se specializoval na odbyt vytěženého stříbra.
sněm se vzepřel i v roce 1724, kdy vláda předložila protižidovská nařízení z roku 1650, kterými by bylo právo Židů usazovat se omezeno na obce vzniklé před rokem 1618. Šlechta nechtěla ohrozit příjmy z daní, plynoucí z venkovských majetků, a zemský sněm upozornil císaře, že jakýkoliv pokus redukovat počet Židů v zemi by poškodil celou ekonomiku.
Karel VI., který stál proti oponujícímu panství, změnil taktiku. Rozhodl se nevracet židovské obce na úroveň stavu před rokem 1618, nýbrž současnou situaci zakonzervovat. V letech 1726 - 1727 vydal familiantské zákony (Familiantengesetze), jimiž omezil počet židovských rodin, které mají právo sídlit v Čechách. Toto právo bylo dědičné, ale dědicem se mohl stát pouze prvorozený syn, což vedlo k odchodům Židů mimo Čechy a částečně na venkov. Vydání těchto zákonů znamenalo provést sčítání židovského obyvatelstva a zároveň udržovat jeho evidenci, protože počet rodin se nesměl zvyšovat. Součástí inovací bylo i přijetí nových jmen, která musela znít německy.
Familiantské zákony se staly symbolem regresívního postoje, který se habsburský stát rozhodl v židovské otázce uplatňovat. Šlo o to, aby bylo Židům bráněno v pohybu, aby byl tlumen jejich ekonomický rozvoj, a aby byli odrazováni od plození nových životů, ale aby přitom byla udržena spodní hranice příjmu z daní. Tyto zákony zůstaly v platnosti až do revoluce v roce 1848. Familiantské zákony růstu židovského obyvatelstva v českých zemích nezabránily, ale snažily se vzestup židovstva omezit na minimum.
Mezi lety 1745 - 1748 židovský život v Praze a Čechách upadl - i když jen nakrátko - do chaosu a beznaděje. V roce 1740 nastoupila na habsburský trůn za zmatků a mezinárodního ohrožení Marie Terezie, dcera Karla VI. Stát se zapletl do neúspěšné války s Pruskem o ovládnutí Slezska. Marie Terezie reagovala na porážku a na ztrátu svých slezských území tím, že se obrátila zády k českému Židovstvu. Byla to horlivá katolička se silnou antipatií nejen k Židům, ale i k ostatním křesťanským konfesím. Došla k přesvědčení, že se pražské Židovstvo angažovalo ve špionážních akcích na pomoc Prusku. Jako „odvetu“ nařídila, aby Židé byli okamžitě vykázáni z Prahy a následně z celých Čech. Na základě mnoha intervencí z Anglie však v roce 1748 Marie Terezie výnos o vyhnání Židů odvolala. Mezi tím přestali státní úředníci, rekrutovaní ze šlechty a čím dál víc ovlivňovaní myšlenkami osvícenství, dávat průchod nepřátelství vůči Židům.
V období „staré“ habsburské vlády (1526 - 1740) se instituce židovských samospráv v Čechách i na Moravě rozšířily, dostaly pevný řád a nabyly různé podoby. Schéma židovské autonomie se v obou zemích podstatně lišilo. V Čechách působila v obecních záležitostech jako dominantní síla Praha, která někdy reprezentovala veškeré české Židovstvo, ale jindy soutěžila se zbytkem země, který byl organizovaný jakožto jediná jednotka, sloužící jako protiváha dominujícímu centru. Tento zápas o moc mezi Prahou a zbytkem Čech pramenil ze dvou faktorů: ze specifických důsledků habsburské židovské politiky v Čechách a z výsledné demografické konfigurace. Židé žili v Čechách v městských enklávách až do roku 1541, kdy byli vypuzeni z královských měst, ale směli zůstat v Praze. Navzdory tomuto dočasnému vypovězení se pražská obec rozrostla, zatímco zbytek Židovstva se šířil po malých městech a vesnicích. Protože pražská obec byla poměrně veliká, bohatá a bezpečná, mohla hrát hlavní roli ve všech židovských záležitostech v Čechách. V polovině 17. století vzrostlo však venkovské obyvatelstvo tak, že stát musel uznat Böhmische Landesjudenschaft za nezávislou instituci, jejímž hlavním úkolem bylo vybírat a rozdělovat peníze z židovských daní. Jediné formální spojení s pražským Židovstvem obstarával úřad vrchního rabína Šimona Spira Wedelese. Od té doby až do roku 1939 mělo české Židovstvo dvojitou strukturu: na jedné straně pražskou obec a na druhé straně ostatní Čechy - zatímco stát uznával za nejvyšší náboženskou autoritu jenom vrchního rabína pražského.
Na Moravě se vyvíjela židovská autonomie velice odlišně. Tady vyhnala královská města Židy o sto let dříve než v Čechách a na rozdíl od Čech zde nebylo jediné městské středisko, které by si uchovalo stálou židovskou obec. Na druhé straně se moravští Židé s úspěchem usazovali ve středně velkých městech a nerozprchli se na řídce osídlený venkov. To mělo za následek větší soudržnost mezi obcemi, než jaká byla v Čechách. Moravské Židovstvo si vytvořilo nadobecní radu (Vaad medinat Mehrin) nad níž měl dohled zemský rabín a k jejímž základním funkcím patřilo i vybírání daní, hájení židovských zájmů před úřady a legislativa v událostech, jež se dotýkaly širší židovské obce.
Moravský vaad začal pod vedením vrchního rabína Menachama Mendela Krochmala shromažďovat a uveřejňovat své legislativní výnosy. První část sestávala z 311 ustanovení neboli takkanot, o kterých se často mluví jako o Šaj (=311) takkanot. K ní byly postupně, až do roku 1748, přidávány jednotlivé výnosy obcí. Na příkaz habsburského státu, který považoval za nutné stanovit na Moravě hranice židovské autonomie, byla celá tato sbírka přeložena a v roce 1754 uveřejněna jako General Polizei-Prozess und Kommerzialordnung für die Judenschaft des Markgraftums Mähren. Muž, který přeložil sbírku z hebrejštiny do němčiny, byl slavný konvertita Alois von Sonnenfels. Takkanot medinat Mehrin nepředstavovali nic menšího než soubor konstitučních zákonů, které určovaly život moravských Židů. A přestože Marie Terezie v roce 1754 vyžadovala k této „ústavě“ jisté dodatky, zůstaly zásady židovské autonomie nedotčeny.
3. Přeměna židovského života v době reforem a revolucí (1780 - 1918)
Pro Židy z českých zemí začal proces postupného zrovnoprávnění už v osmdesátých letech 18. století a pokračoval až do šedesátých let 19. století. Jako základní element změn v osmdesátých letech 18. století působil na jedné straně stát a na druhé židovští zastánci osvícenství (haskala).
Císař Josef II. (1780 - 1790) byl, stejně jako před ním jeho matka, odhodlán vytvořit z nesourodých území a těžko ovladatelného obyvatelstva habsburské monarchie centralizovaný stát s industriální ekonomickou základnou, v němž by vládní mašinérie pracovala racionálně a zákonně, v němž by soutěžící centra moci byla postupně eliminována. Moderní stát měl v průběhu tohoto procesu rozšířit svou jurisdikci na ty sféry, které měli v minulosti v kompetenci autonomní Židé. Stát chtěl omezit právní autonomii židovských obcí, přeorganizovat spektrum židovských povolání, a dokonce dát jinou náplň židovské kultuře. Měl znovu určit společenský status obce a spolu s ním i společenský status jejích členů. V situaci, která tu vznikla, měli Židé získat vztah ke státu a společnosti jakožto jednotlivci, jejichž právní postavení, vyplývající ze zákona, není odvozeno od korporativní identity. Jestli se Židé ve svém novém postavení budou cítit dobře, jestli se asimilují jazykově, i pokud jde o postoj k dominantní kultuře, a zda se integrují úspěšně s většinou společnosti, mělo zůstat otevřenou otázkou.
Josef II. začal tyto uvědomělé reformy vydáním tolerančního patentu - pro Židy v Čechách v říjnu 1781 a pro moravské Židovstvo v únoru 1782. Podobný výnos, který se týkal slovenských Židů, byl vydán pro Uhry v roce 1783. Poslední výnos - toleranční patent pro haličské Židy - vešel v platnost v roce 1789, rok před císařovou smrtí. Tento výnos představoval jenom část mnohem většího souboru opatření, mezi nimiž byla i výzva k náboženské toleranci vůči rakouským protestantům, částečné osvobození vesničanů od jejich závazků vůči feudální půdě a zavedení povinného základního vzdělání. Josefovým cílem bylo zrušit tradiční společenská privilegia a odstranit překážky ekonomického růstu. V jeho představách neměly tyto reformy pouze zvýhodnit Židy.
Toleranční patent přinesl mnohem dalekosáhlejší změny spíše na poli kultury a vzdělanosti než ve sféře ekonomické aktivity. Josef II. vyzval všechny židovské obce v Čechách i na Moravě (a později i v Uhrách), které byly dost velké, aby zakládaly své školy s vlastním dohledem, kde by se vyučovalo matematice, zeměpisu, německému jazyku a mravouce. Rodiče, kteří bydleli v obcích, jež si nemohly vybudovat své školy, měli posílat své děti do škol křesťanských. Židovským studentům se zároveň otevřely dveře universit a jiných vyšších vzdělávacích ústavů. Toleranční patent jedním rozmachem používání hebrejštiny a jidiš v obchodních záznamech.
Následující edikty pak posílily kulturní předpisy josefínské reformy a ještě víc transformovaly sociální a právní charakter obce. Právní autonomie židovské obce v občanských a trestních záležitostech byla zrušena v roce 1784. Nařízení z roku 1786 stanovilo, že Židé mohou obdržet povolení k sňatku pouze tehdy, prokážou-li obě strany, že chodily do normální školy4) Následující rok vyšel zákon o povinnosti přijímat německá křestní jména i příjmení. Od roku 1788 museli Židé povinně sloužit v rakouské armádě a v roce 1797 - podle zákona, který nebyl nikdy zcela uveden v platnost - vznesl stát požadavek, že se všichni rabíni i kantoři, jmenovaní židovskou obcí, musí prokázat absolutoriem z filosofie na některé ze zemských universit.
Po Josefově smrti v roce 1790 se tempo reforem podstatně zmírnilo. Od tohoto data až po rok 1848 už vídeňská vláda nezasahovala do záležitostí uherských Židů a nový školský systém se v důsledku tohoto zhroutil. Haličský patent z roku 1789, který by dal Židům stejné politické postavení, jaké měli všichni haličtí poddaní, se rovněž proměnil v mrtvou literu. Nutno říci, že jádro těchto zákonů přežilo a v okleštěné podobě sloužilo jako židovský systemální patent (Judensystemalpatent) z roku 1797.
Má svou důležitost, že alespoň v Čechách a na Moravě nepozbyla vláda po smrti Josefa II. ani po smrti Leopolda II. v roce 1827 zájem o „moderní“ židovské školy. Ale skutečný obrat ve školách nastal v roce 1815. Ředitelem pražských škol byl jmenován Anton Raaz, bývalý ředitel nežidovské hlavní školy v Kutné Hoře. Raaz dal své nové škole organizační řád a zaměření, které jí nejspíš chyběly. Až do té doby se například normální škola scházela jenom na dvě hodiny denně během zimních měsíců, od pěti do sedmi odpoledne. Po zbytek dne se děti učily „svaté“ předměty v tradičním chederu. Teď bylo vyučování prodlouženo na čtyři hodiny a „světskému“ školnímu dni bylo vyhrazeno čestné místo před obědem a po obědě. Haskala ani reforma školství však nebyly jediné kulturní vlivy, které našly ohlas u českých, moravských a slovenských Židů. Konkurenční hlas patřil náboženskému tradicionalismu, který odmítal přizpůsobení židovské víry, zvyků a forem vzdělání stoupajícím vlnám evropského racionalismu. Iniciátorem organizovaného odporu proti kulturní reformě byl rabím Moše Sofer (Chatam Sofer 1762 - 1839).
Habsburský stát zůstal během první poloviny 19. století navzdory usilovným snahám absolutistických monarchů poměrně slabý. Nepodařilo se zavést ani
4) Dnešní základní školy
efektivní centralizované instituce, ani posílit politickou kulturu. Stát nejenom že
neovládal společnost, ale sama společnost se dělila podle jazykové, etnické a náboženské kultury. Rodící se národnostní hnutí Čechů, Maďarů a Němců a dalších soupeřila se státem o moc a přitom nabízela zcela rozdílné vize budoucnosti. V průběhu století nabýval v Čechách a na Moravě na čím dál větší důležitosti česko-německý národnostní zápas. Židé stáli před dilematem, jak uvést v soulad v podstatě německou asimilaci s realitou etnicky rozdělené společnosti. K jakému typu obce se Židé přáli připojit, když se zhroutily základy tradiční židovské společnosti? Omezovala snaha státu získat Židy pro německou kulturu a kulturní reformy Josefa II. Židy skutečně jen na rakousko-německou identitu?
Faktem zůstává, že až do konce čtyřicátých let 19. století byly jazykové a etnické hranice v českých zemích poměrně neurčité. Z faktu, že židovští maturanti ze středních škol a absolventi z universit studovali německy, ještě neplynulo, že se budou identifikovat s výlučně německy mluvící obcí. Během třicátých a čtyřicátých let 19. století snili intelektuálové v habsburských zemích o společnosti, v níž by koexistovaly demokracie, národnostní práva a úplná samostatnost náboženských menšin. Úsilí židovských studentů a intelektuálů o podporu českého nacionalismu ve čtyřicátých letech 19. století však narazilo na úskalí nepřátelství, neporozumění a všeobecného násilí. Když v červnu roku 1844 propukly v Praze a jiných končinách Čech průmyslové nepokoje (na protest proti zaváděn mechanizace a snižování mezd), byly namířeny hlavně proti podnikům a domovům Židů. Celou situaci ještě zhoršovalo, že jak obchodnické, tak nižší střední třídy a nacionalistický tisk sympatizovaly otevřeně s rozlícenými dělníky. Pražské židovstvo mělo v důsledku toho ještě větší pocit izolovanosti a zranitelnosti. Poslední ránu zasadilo léto po revoluci v roce 1848. V Praze znovu propuklo obecné násilí namířené proti židovským domům a podnikům. České a moravské Židovstvo bylo dovedeno k tomu, aby zúžilo svůj pohled na obec, do které se chtělo včlenit. Přesvědčení většiny, že Židé českých zemí tvoří vlastní národ, nenašlo mezi samotnými Židy ozvěnu.
Židovské politické úsilí, mnohé se sociálních snah a pocit identity v 19. století se řídily opačným názorem - že samostatná židovská národnost už neexistuje. Jestliže si Židé vzali k srdci nějakou radu, byla to ta rada, aby si zcela přisvojili německý jazyk a kulturu.
V posledním čtvrtletí 19. století se začaly objevovat formy kulturní asimilace, která charakterizovala období emancipace. V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století vyvolaly demografické a sociální faktory ve spojení s vytrvalým politickým tlakem zvenčí v českém židovství nový proces kulturní afilace. Desetitisíce Židů z venkova a malých měst, kteří ovládali český jazyk a osvojili si českou kulturu, se začaly stahovat do průmyslových center Čech a Moravy. Významný počet těchto rodin se rozhodl posílat své děti do nedávno rozšířeného systému českých základních a středních škol, zvlášť do škol v provinčních městech, která byla srdcem českého národnostního hnutí. Jakmile se tito mladí lidé dostali na universitu nebo začali vykonávat své povolání, bouřili se proti kulturním a politickým tendencím vládnoucím v české obci. A tak kousek po kousku vznikala rozsáhlá siť židovských institucí, jejichž snahou bylo dojít k opravdovější českožidovské asimilaci.
První židovská organizace, která se v polovině 19. století postavila proti liberálnímu postoji, byl Spolek českých akademiků-židů, který založili pražští univerzitní studenti v roce 1876. K němu přistoupil v roce 1883 Or-Tomid (Věčné světlo), spolek, který chtěl vytvořit českou jazykovou základnu pro náboženské a veřejné obřady. Sílící českožidovské hnutí dozrálo vznikem Národní jednoty českožidovské a s ní spojených Českožidovských listů v roce 1893. Po dalších 25 let útočilo na instituce i na zavedení postoje Židů v Čechách i na Moravě. Během své činnosti usilovalo českožidovské hnutí o zánik staleté sítě německo-židovských škol. Pomáhalo změnit volební a jazykovou strukturu českého a moravského Židovstva a dosáhlo značného úspěchu v transformaci celkové národní orientace židovské obce.
V bouřlivé druhé polovině druhé dekády 19. století se s čím dál větší rozhodností projevovala třetí alternativa české nebo německé asimilace. Skupiny universitních studentů, obchodníků i mladých lidí s akademickým vzděláním reagovaly na všeobecnou radikalizaci politického života v Čechách i na Moravě tím, že zpochybňovaly samotnou premisu národnostní asimilace a tvrdily, že jejich etnická příslušnost není německá, ani česká, nýbrž židovská. Mnozí z mladé generace pražských Židů s uměleckým založením se energicky věnovali úkolu vytvořit moderní, národní židovskou kulturu, odpovídající mnohonárodnostnímu kontextu habsburské střední Evropy. Většina z nich byla členy studentské sionistické organizace Bar Kochba, založené v roce 1899. Pod záštitou této organizace byl vydáván časopis Selbstwehr, který fungoval od roku 1907 až do roku 1938. Všichni členové této organizace usilovali o kulturní a politickou renesanci jak v Evropě tak v Palestině.
V padesátých a šedesátých letech 19. století vytlačila němčinu jakožto liberální jazyk aristokratické společnosti, na kterou asimilující se Židé aspirovali, maďarština.
Moravští Židé nebyli ke konci 19. století tak soustředění ve městech jako čeští Židé, a protože je víc ovlivňovala vídeňská kultura, měli tendenci zachovávat k německému jazyku i kultuře větší loajalitu. Mnoho moravských obcí, na rozdíl od Čech, existovalo dál jako autonomní politické obce, až do zániku habsburské monarchie. V roce 1900 prohlásilo 50% českých Židů, že jejich obcovací řečí je čeština. Na Moravě to prohlašovalo jenom 17% Židů.
V roce 1921 dostali českoslovenští Židé první příležitost přihlásit se k německé, k československé, k maďarské nebo židovské národnosti. Takřka 48% moravských Židů se rozhodlo zapsat jakožto Židé. Největší část českých Židů, takřka 50%, dalo přednost národnosti československé.
4. Židé v českých zemích do roku 1918
Na konci šedesátých let 19. století měli už Židé v Čechách a na Moravě za sebou jednu modernizaci: kulturní a ekonomickou přestavbu. Obec neměla právní autonomii, tradiční židovské výuky se přestalo užívat stejně tak jazyku jidiš a čeští a moravští Židé už nebyli omezováni ve volbě svého bydliště, způsobu života ani svého zaměstnání.
Tvář českomoravského Židovstva do roku 1914 znovu změnil komplex sociálních, kulturních a politických faktorů. Jestliže české a moravské Židovstvo bývalo převážně venkovské a maloměstské, bylo české Židovstvo převážně městské.
V první dekádě 2O. století byla německá židovská kultura v českých zemích už na ústupu na celé čáře. Ale mrtvá nebyla. Podstatná část židovských rodičů v Praze, Brně a dalších velkých městech posílala své děti do německých škol a universit. Byl to rovněž léta, v nichž fenomén známý jako pražská německá literatura prolomil hranice provinční literatury a vyplul na povrch jako vpravdě významný výdobytek světové literatury. Franz Kafka (1883 - 1924) je dnes snad nejslavnější ze všech pražských Židů. Kafka byl v mnoha ohledech izolovaná jedinečná postava, vzdálená okolnímu světu. Ale v hlubší rovině symbolizuje jeho život procesy, které transformovaly židovský život v Čechách a na Moravě.
Na podzim roku 1918 bylo pražské sionistické a českožidovské hnutí připraveno zaujmout své právoplatné místo představitelů nové československé obce. Českožidovské hnutí, které vzniklo přemístění venkovských a maloměstských obcí a migrací desetitisíců Židů do velkoměst, předvídalo vznik kulturního partnerství s progresivními vrstvami českého národa. Židovský nacionalismus se účastnil tažení, které - i přes všechny diference - odpovídalo tažení českožidovského hnutí. Sionismus představoval rozhodný odklon od liberálního německého postoje 19. století, revoltu proti podobě židovské historie ve střední Evropě. Obě hnutí byla odhodlána přetvořit židovskou kulturu tak, aby vyhovovala požadavkům postimperiálního národního uspořádání. Ale jak pražský sionismus, tak českožidovské hnutí se chtěly angažovat v poválečném řádu a dosáhnout změny v československé společnosti, zmírnit národnostní napětí a nakonec překonat konflikty, které z nich vyrostly.
5. Franz Kafka
* 3. července 1883 Praha
+ 3. června 1924 Kierling u Vídně (Rakousko)
Nejznámější, světově proslulý představitel německé literární Prahy, jeden z nejvýznamnějších prozaiků světové literatury 20. století.
Narodil se 3. července 1883 na Starém Městě pražském. Po vystudování práv na pražské německé universitě pracoval v l. 1907-1922 jako úředník v pojišťovnictví, nejprve krátce u Assicurazioni Generali a posléze 14 let, až do svého penzionování v r. 1922, v Dělnické úrazové pojišťovně. Jako zdatný, výkonný a odborně skvěle kvalifikovaný úředník tak dosáhl hodnosti vrchního tajemníka ústavu. Nedávno bylo zjištěno, že psal svým nadřízeným projevy a podal několik návrhů pro větší bezpečnost práce (jednalo se o tragikomické nákresy ochrany rukou u soustruhu). Za svůj hlavní životní úkol však považoval psaní a obtížně je uváděl v soulad s prací v úřadě, kterou svědomitě vykonával. Po propuknutí plicní choroby v r. 1917 sedm let marně s nemocí zápasil. Poslední léta svého života trávil většinou v zotavovnách a v léčebných ústavech v Čechách i v zahraničí. Ani v těchto letech úporného zápasu s nemocí nepřestával psát. Jeho komplikovaný postoj k životu, geniální schopnost analýzy, problematizující i nejprostší věci života, nemoc a existenciálně pociťovaná potřeba psát krutě poznamenaly jeho vztah k světu a jeho úsilí o uzavření manželství a založení rodiny. Franz Kafka zemřel 3. června 1924 v rakouském sanatoriu v Kierlingu u Klosterneuburgu.
K svému dílu byl Kafka neobyčejně kritický. Jen malou jeho část uvolnil, většinou pod nátlakem, ke knižnímu vydání (Rozjímání, Proměna, Ortel, cyklus Venkovský lékař, V kárném táboře, cyklus Umělec v hladovění). Publikovat začal r. 1908. Větší část jeho díla, ta, která později vytvořila Kafkovu světovou slávu, vyšla z pozůstalosti („americký“ román Nezvěstný, romány Proces a Zámek, přes 30 povídek a desítky fragmentů, Deníky z let 1909-1923 a cykly korespondence Felice, Mileně, Ottle a rodině a rodičům z let 1922/24) díky tomu, že jeho nejbližší přítel Max Brod, poslušen vyššího mravního příkazu, nerespektoval Kafkovo přání, aby jeho rukopisy bez milosti spálil.
F. Kafka byl zastáncem tzv. existencionalismu, jehož účelem bylo hledání smyslu života. Kafka ve svých dílech dává nahlédnout svým postavám do hrozné pravdy jejich života, skryté od pozlátkem rutiny, mravního kompromisu a odlišení. Takováto propast se náhle otvírá před Jiřím Bendemannem v „Ortelu“ i před Řehořem Samsou v povídce „Proměna“.
Kafka dokázal přeložit zmatek a drama svého vnitřního světa do univerzálního jazyka psychologické nejistoty, která do jisté míry vypovídá o stavu moderního člověka. Jeho díla jako Proces a mistrná povídka Ortel zrcadlí moderní dilema viny (skutečné i imaginární), trestu (který člověk sám sobě uloží i který mu vyměří společnost) a spravedlnosti (zdánlivě nedosažitelné, a rozhodně nepochopitelné. Román Zámek symbolizuje nenaplnitelné duchovní hledání lidstva, neustávající namáhavou cestu za zdrojem veškeré pravdy, moci a autority, která nás nikdy nedovede k cíli, jenž je neustále na blízku. Nikdo s Kafkovou osobní historií, který se objevil v onom zvláštním smíšeném prostředí, jakým byla Praha, se nedá považovat jen za německého spisovatele.
Použití literatura:
EKMAN, Ulf, Židé - lid budoucnosti, Brno, 1996
Dějiny zemí Koruny České I, Praha, Litomyšl, 1998
Dějiny zemí Koruny České II, Praha, Litomyšl, 1998
Na křižovatce kultur, Praha, 1992