Křesťanství
MYTHOS A LOGOS, PŘIJETÍ KŘESŤANSTVÍ ŘECKÝM SVĚTEM, LOGOS A VÍRA
Mythos = vyprávění, báje, příběh, mythos stálo v pravěku (vzdání se sebe sama, snaha odpovědět na otázku, která ještě nebyla položena, snaha o pochopení vesmíru)
Logos = racionální výklad
„Čím je člověk osamělejší, tím více se z něho stává filosof.“ (Aristoteles)
Epistémé = vědění, které přináší logos
Doxár = mínění, zdání, které přináší mythos
Platón informuje o tzv. didaktickém mýtu. Jsoucno není daností, ale je dějem. Mythos (příběh) nepopisuje a neinformuje skutečnost, ale rozvíjí svůj děj (narozdíl od logu) => člověk je součástí událostí světa
!!!Smyslem bible není informovat, ale prožívat příběh.!!!
Křesťanství
Křesťanství představuje základní obrat v pojetí bytí. Logos se stává tělem, stává se příběhem (není příběhu bez těla), logos získává narativní formu. Logos přichází jako dobrá zpráva, která se šíří jako příběh, který se týká společného světa člověka a boha.
Křesťanství představuje vykoupení mýtu - nezavazuje člověka k odcizení racionalitě, ale osvobozuje člověka od skepse, kterou nese právě racionalita
Řekové patřili mezi ty, kteří si z bohů nic moc nedělali - řecký polyteismus byl antropomorfní => bohové člověka mravně nezasahovali, byli součástí běžného řeckého života (měli sídlo jakoby na zemi, na hoře Olymp) => Řekové neznají onen svět, svět ovládaný logem
Paradoxem je, že logický řecký svět přijímá mýtus o Kristu
V řeckém světě způsobuje příchod křesťanství zvrat, ale nežádá opuštění od logos
Logos se stává pravdivým v momentě, kdy se stane příběhem => stává se naší přirozeností. Křesťanský příběh nechce být pochopem, ale chce být přijat => VÍRA (Fistis). Příběh si žádá následování, které se děje imitací - umožňuje nám vstoupit do příběhu.
Logos je zprostředkovatel mezi bohem a člověkem (dva světy), je to moudrost a rozum boží.
Díky křesťanství dochází k sjednocení mythu a logu
Z. Neubauer: „první naivita“ - nekritický postoj k racionalitě
„druhá naivita“ - víra
Víra se stává ontologickým východiskem. ONTOLOGIE = tak, jak věci jsou
Pravá zkušenost už není postavena na logu, ale na víře. Zdrojem víry je podnět (= my). Víra předpokládá osobního živého boha a proto předpokládá subjektivitu. Víra není pasivita, ale aktivita hledání (= zakládá tvořivost)
Pravda o světě není už jen něco metafyzického, ale pravda je jakousi fízis. Uvěřit v Krista znamená přijmout to, že Ježíš je pravda.
„Království boží jest jako…“ => Samo bytí skutečnosti přebývá v podobnosti
Křesťanství rehabilitovalo mýtický postoj ke světu, nabídlo smíření.
PALESTINSKÉ ŽIDOVSTVÍ
Jedná se o období trvání platónismu, vznik skepticismu a stoicismu, Aristotelské školy
1. století
· křesťanství přichází do římského světa v období míru římského impéria
· konkurence mezi judaismem (uzavřené náboženství) a křesťanstvím (otevřené náboženství)
· pokus o renesanci římského polyteismu
· rozvoj novopythagorejství, magie, mystiky
· vznik gnose (poznání)
· přestává se číst klasická filosofie a začíná se číst fantaskní alegorie
· vznik PSEUDOFILOSOFICKÝCH SPISŮ - slibují cestu ke spáse ( SOTEROLOGIE - nauka o spáse, SOTÉR = ozn. Ježíše jako spasitele)
Osobnosti:
Filón Alexandrijský
Filón byl žid.
Usiloval o nový alegorický výklad SZ (chtěl, aby obstálo židovství v helenistickém světě).
„O bohu mohu říct jen to, co není a ne, to co je.“
Bůh je pro člověka nedosažitelný = transcendentální = přesahující (bůh je duchovní podstaty). Vlastnosti boha: Moc (= možnosti) a dobrota => jediné, co mohu o bohu říci
Logos je z prehistorické hmoty, svět byl stvořen, ale nemá zánik. Tři stupně:
1. svět
2. logos
3. bůh
Duše má dvě části:
1. smyslová
2. rozumová = božská (rozum je božského původu)
=>prostředníkem mezi těmito částmi je logos
Nazírání moudrosti boží předpokládá kontakt duše s bohem, gnósis je způsob jak toto poznání navodit
Etika = potlačování hříšnosti
Židovský národ chápe sám sebe jako vyvolený lid - vyvolený k odpovědnosti za ty druhé. Židovský bůh není antropomorfizován => pro ostatní jakoby nebyl. Tetragram boha: JHVH.
Hospodin lid obdařil zákonem. Židé zachovávali svůj zákon a víru i pod nadvládou Římské říše
Palestina byla provincií, měla dvoje daně. Politická správa Římanů nezasahovala do náboženských věci Izraele, Židé měli značnou autonomii, žili pod vedením synedria - zástupce Židů, nejvýše byl velekněz. Židé měli velká odpor k římské nadvládě - docházelo k otevřeným krvavým konfliktům => Řím vnímá Židy jako nepoddajný národ
Židé hledí do budoucnosti, sílí vliv Říma a Židé vkládají naděje do eschatologie - příchod mesiáše, který měl obnovit slávu Jeruzaléma - ostatní národy měli užasnout a sloužit Izraeli
KUMRÁN - náboženská sekta v Palestině, která nezasahovala do politiky
Náboženské skupiny v Palestině, které stály u zrodu křesťanství:
1. farizejové - představují hlavní směr v židovství, pokračovatelé chasidů, pečovali Tóru, „farizejové“ - čistí, oddělení
2. sarucejové - aristokratická skupina, napodobovali helenistickou kulturu (imperium, moc), nevěřili v mesiáše, trvali na liteře zákona
3. esejci - plná práce, společný majetek, silná kázeň, podrobení se řádu, prvky zarathustrovského dualismu (světlo x tma), velmi přísné dodržování Mojžíšova zákona
4. zélóti - nejradikálnější skupina, „zélóté“ - horlivec, silné politické ambice (protiřímské lidové nutí)
JEŽÍŠ
Jan Křtitel
Byl předchůdce Ježíše. Jeho život protestoval proti formám zbožnosti - připomínal proroka Eliáše.
Poselství: „Nastane nový věk, království boží se přibližuje.“
Obrací pozornost lidí na budoucnost (nová eschatologie) x řecká kultura se zaměřovala na minulost. Budoucí událostí je příchod mesiáše => je třeba činit pokání (METANOIA - pokání => změna myšlení) a obrátit se. Cestou k je křest ( je výrazem pro změnu smýšlení, tzv. zasvěcení)
Jan Křtitel kolem sebe shromáždil učedníky, které naučil modlitbu.
Byl zatčen Herodesem, uvězněn a popraven
Ježíše známe jen z evangelií
· evangelia jsou výpovědí víry, nechtějí být historickým popisem Ježíše
Evangelia jsou tři synoptická, vycházejí ze sbírky výroků Ježíšových, která se ztratila.
Evangelium Matoušovo, Lukášovo, Janovo - nejmladší, reaguje na rozvoj gnostických směrů, Markovo - nejobjektivnější a nejstarší
Evangelia vznikla jako reflexe prvních křesťanů
V počátcích křesťanství není teologie, křesťanství v sobě nese naléhavost ve víru v Krista, protože přijde konec starého světa a počátek nového. Postupem času však potřeba teologie, fixace dějin první křesťanské církve, fixace kánonu => křesťanství si chce zachovat svou identitu a odlišnost
Čím více v křesťanství mizí eschatologie, tím větší je potřeba dogmatu
V 19. století se snaží lidé dokázat, že Ježíš je pouhou fikcí, ale dnes víme, že Ježíš skutečně existoval - čerpáme z latinských spisů
· Gaius Pinius - píše, že Ježíš je považován za boha, je uctíván…
· Tacitus - římský dějepisec, píše o požáru v Římě roku 69, Nero potrestal „viníky“ křesťany
· Fabius Josefus - jeho výroky nejsou autentické, protože pochleboval Římanům, a proto nechtěl psát o Ježíšovi
Ježíš vyrůstal v Nazaretu, počat z Ducha Svatého (dle dogmatu - DOGMA = učení) v rodině Marie a Josefa, měl čtyři bratry a několik sester, obdivoval Jana Křtitele. Slovem i skutkem dokazoval, že nový svět přichází s ním. Hlásal boží vůli bez ohledu na morálku a právo Židů => nebyl Židy oblíben
Ježíš nepřináší novou víru, nepotřebuje kult, ani kněze, ani dogma, ukazuje jak se máme správně chovat, abychom se v nebi cítili věční.
Ježíš začíná svou činnost pokřtěním v Jordánu od Jana Křtitele, pak odchází na poušť, aby byl pokoušen. Poušť je místo, kde mesiáš, učenec, nabírá sil. Ježíš se 40 dní a 40 nocí postí a Satan ho pokouší dobrem i zlem.
Když se Ježíš dozvídá o uvěznění Jana Křtitele, odjíždí domů a hned po příjezdu do Galilee začíná kázat. Obklopí se učedníky a káže všude (pod širým nebem, synagogy, atd.). Ve svých kázání se obracel na vyděděné ve společnosti.
Ježíš chce lidi vychovat a obrátit jejich myšlení - tradice výchovy se nese celým křestanstvím.
Ježíš využívá podobenství, ukazuje, že základní vztahy na světě jsou analogie, odkazuje se na známé biblické postavy.
Ježíš byl lékařem a byl podezřelý z čarodějnictví.
? díky kázání byl trnem v oku farizejů a sarucejů, protože ohrožuje zákon a řád
Jeho kázání o království, které nelze získat ani držet mocí nebylo pochopeno => dav ho opouští a zůstává jen jeho 12 učedníků - ti se rozhodnou slavit Velikonoce
Ježíš říká Petrovi, že ho zapře, než kohout 3x zakokrhá
? toto zapření symbolizuje křehkost člověka a Ježíš je si vědom, že bez zrady by jeho učení nemělo smysl
Ježíš zatčen a předveden před velekněze, který se ptá: „Ty jsi Ježíš?“, a on odpovídá: „Já jsem“ - toto byla provokativní odpověď, protože se ohlásil jako bůh
? Mojžíšovi se bůh v hořícím keři taky ohlásil slovy: „Já jsem.“
Ježíš byl souzen Piláten Pontským, ukřižován mezi dvěma kříži
A. Schweizer ve 20.století podtrhl eschatologický rozměr Ježíše
Bookman demytologoval NZ, obrací se k tomu, co Ježíš říkal
Království boží je klíčem k pochopení Ježíšovi eschatologie, neočekával dlouhé trvání dějin. Ježíš se liší od Židů tím, že apokalypsu nepropočítává => ten den nezná nikdo. Ježíš vyzývá lidi k bdělosti, neohlašuje a nenabádá lidi ke království božímu, ale zpřítomňuje ho (týká se i tělesnosti - což dává najevo léčením)
Království boží přichází na zem a člověk jej nemůže ovlivnit svou zbožností, ani povstaleckou akcí. Jediné, co člověk může pro království udělat je to, že se nechá obdarovat - otevřít se. Ten, kdo se nechá obdarovat, umí sám dávat => člověk odhalí schopnost přijímat bez myšlenky, co je dlužen
Ježíš se zříká pokrevních vztahů, říká, že nejsou důležité, ze jeho bratrem s sestrou je ten, kdo plní boží vůli, tj. přijímá království boží. Ježíšova boží vůle je protestem proti farizejské zbožnosti (farizejové vše řadí do zákona a uniká jim podstata). Před bohem nejde o jednotlivosti, ale o celek => celý postoj člověka ke světu. Vztah k bohu se děje ve vztahu k bližnímu (farizejové přijímali vztah k bohu jako právní systém, díky právu docházelo k ospravedlňování jejich skutků)
Zvěst apokalypsy přichází jako výzva pro všechny, ne jen pro člověka.
Proměna člověka se neděje zvenčí, ale zevnitř. Pokání je jen zdánlivou přeměnou oné proměny. Pokání není prostředkem k cíli, ale stalo se novou součástí existence.
Matouš poukazuje na to, že Ježíš nepřišel zákon zrušit, ale naplnit ho. Ježíšovi jde o překonání zla, vyzývá neodpírat zlému, nevracet facky => vyzývá k prvnímu kroku ty, kterým bylo ublíženo. Člověk se z moci zla nevymaním naučením, pochopením, ale člověk musí být ze zla vytržen, vykoupen.
Ježíšovy zázraky:
Ukazují Ježíšův vztah k utrpení. Dříve bylo utrpení jako boží trest, ale Ježíš se staví proti tomuto tvrzení.
Zázrak = něco, co je za zrakem, skryté, nepochopitelné rozumem, něco, co má své dějinné opodstatnění. Zázraky patří k obrazu historického Ježíše. Snaha o vysvětlení zázraků rozumem (zázraky známy už v antice - Pythagoras mluví o thaumalurgos - ten, co činí zázraky). Evangelia jsou sepsaný dle příkladu ozdravení, úspěch se hned demonstroval - na konci je sborový zástup.
Zázraky měly potvrdit boží přítomnost království znameními, divy. Měly potvrdit jeho moc. Zvěstování božího poselství prostřednictvím činů. Chybí trestající činy. Ježíš nechce být populistou jako v antice. Nechává posouzení svých činů na veřejnosti. Zázračná uzdravení nebyla vnímána jako argument k víře.
Evangelia o mocných činech: Lukáš, Matouš
Ježíš byl Žid ne křesťan, ale SZ pro něj nebyl => postoj k zákonu je klíčový v hebrejské tradici.
Matouš: „Běda vám pokrytci a farizejové…“ => útok proti interpretaci zákona.
Matouš legitimizuje Ježíšova díla, Ježíš naplnil zákon.
Ježíš staví boží řád nad řád Mojžíšův => provokace Židů
Texty NZ pro potřebu ranné církve
Stále často se nabízí otázka: KDO JE JEŽÍŠ??? (kazatel, zákonodárce?) Křesťanská obec věřila, že Ježí činil zázraky, divy
PALESTINSKÉ KŘESTˇANSTVÍ
Souvisí se zmrtvýchvstání Ježíše
Církev měla středisko v Jeruzalémě a tvořili je:
1. galilejská družina 12cti učedníků
2. vyznavači Ježíše v čele s Petrem
Pojem křesťanství se objevuje až v Antiochii a první křesťané jsou považováni za sektu (secare - odštěpit se). Zprvu byli křesťané součástí židovství, neoddělovali se. Křesťané měli účast na politickém životě Židů a Židé byli ke křesťanům shovívaví
V Jeruzalému dvě skupiny křesťanů:
1. aramejští
2. řečtí (pocházeli z prostředí židovské diaspory)
? mezi Židy a křesťany došlo k neshodám v otázkách praxe, např. rozdělení almužen vdovám => došlo k vytvoření komunis - komunismus. Neshody byly hlubší
Za Heroda Agripy( r. 44 král nad Palestinou) dochází k pronásledování celé jeruzalémské církve. Herodes využil protikřesťanské židovské nálady. Po ukamenování Jakuba se židovská veřejnost uklidnila.
Základní učení o Kristu bylo v knize Skutky Petrovy.
Židé měli dvě místa:
1. chrámy
2. domovní shromáždění
Došlo k rozvinutí diskonze - sociální služba založená na pomoci. Křesťanský Jeruzalém je dědic židovského Jeruzaléma.
Odchodem Petra byla rovnováha mezi Židy a křesťany narušena. Petr popraven za císaře Nera.
Židovská válka proti Římu r. 66 - 73 (hlavně odpor zélótů), zbořen chrám. Císař Nero posílá Vespasiána, aby potlačil do zélótů proti Římu. Roku 70 Titus, syn Vespasiána, zničil chrám, došlo k tomu nešťastnou náhodou. Návrat do Jeruzaléma se stal kulticky bezpředmětným => zánik kultu
Křesťané odchází do:
1. Pelé - ebionské křesťanství - synagogy, dochází k rozvoji pod vlivem směsice synchretického myšlení. Tento směr popírá Kristovu preexistenci, liší se od Židů tím, že mesiáš přišel už v podobě Ježíše, stavěli se proti Pavlově interpretaci, kladli důraz na osobu Petra. Spisovatelé: Papyskos, Jáson
2. Antiochie - odtud vzešel název křesťanství (pojmenování od pohanů), nejvýznamnější město na východě
ŽIDOVSKÁ DIASPORA
DIASPORA = rozptýlení
Židovská diaspora byla sítí pro působení křesťanských misionářů. Jedná se o dobu Augustovu.
Židé v diaspoře byla menšina řízená z Jeruzaléma, dbali na zachování svátků, putovali do Jeruzaléma (zjevení příštího mesiáše). Kladli důraz na kult - helénistický svět je nepohltil, naopak se naučili liberálního pohledu, získávali příznivce. Nežidy nazývali PROSELITÉ.
Křesťanské misie působily na Židy kolem synagog, využívajíc monoteismu (římský, židovský polyteismus), monoteismus šířen řečtinou.
Diasporní Židé žili mezi obyvateli mluvící řecky (viz. SEPTUAGINTA). Vyzývají přednost ducha před literou, představitel židovských vzdělanců Filón Alexandrijský - r. 39 žádal Caligulu, aby neznesvětil chrámy svou sochou.
Nejvíce rozšířený byl tehdy stoicismus jako filosofie kosmopolitismu (světoobčanství) a do toho vstupuje křesťanství jako odpověď na světoobčanství
PAVEL A VZNIK NOVOZÁKONNÍCH SPISŮ
Pavel pochází ze židovské rodiny, vzešel ze Saula, měl římské občanství, byl misionářem už ve 13cti letech v Sýrii a Kyrítii. Přijal funkci vyslance (mezi diasporními synagogami a Jeruzalémem). Nejdříve chtěl vyhladit křesťany, ale obrátil se a Ježíše přijal za spasitele, poté odchází do Arábie, před Damašek do Jeruzaléma k Jakubovi, Janovi a Petrovi. Tvrdil, že jedinou spásou je, když se křesťanství rozšíří mezi co nejvíc lidí. Prováděl sbírky na pomoc chudým. Právě dohoda, že obřízka nebude požadována po křesťanech, umožnila Pavlovi misii (využíval pohostinství synagog).
Založil křesťanská centra (Španělsko - Hispánie). Sám nechtěl vychovávat, ale zvěstovat o Kristovi. Věřil, že církev je novým Jeruzalémem. Vystoupil v Athénách s poctou bezejmenému bohu. Došlo k napětí mezi Antiochií Pavlovou a misijním Jeruzalémem. V roce 58 vstoupil Pavel do Jeruzaléma, ale jeho přítomnost zde byla špatně snášena, Židé ho vzali do vazby, kde byl po dva roky.
Apoštolské skutky líčí misijní kázání Pavla.
Filosofie misií:
1. obrácení od modlářství
2. misie neměly výchovný charakter => zvěstovaly
3. křesťanství jako jediná spása
Ustavují se sbory nezávislé na synagogách. V těchto sborech byli Židé - pohané. Spojovala je řečtina (NZ). Převládala zde sociální vrstva - otroci, chudina, ale i vysocí státní úředníci. Zaměřovali se na diakonii - služba chudým. Nebylo tu centrální území, tyto spolky fungovaly jako nezávislé jednotky - byly autonomní.
Společné všem spolkům: Večeře Páně, křest ve jménu Krista, služba Slova, charita, v čele sborů EPISKOPOS - správce, dohlížitel. Později EPISKOPOS - služebníci chrámu. Sbory na základě SZ, židovská bible tvrdila, že Ježíš je onen očekávaný spasitel.
Památka večeře páně - EUCHARISTIE se svatým políbením. Mluvení jazykem bylo projevem moci Ducha.
Krist pro ně znamenal uskutečnění obrácení, smrt starého života - vzkříšení bylo znamením Kristova života
Tyto sbory se neprohlašovaly za svaté, panovala zde monogamie, uznáváno i bezženství, smyslem manželství bylo plození dětí a očekávání příchod Páně.
Dle Pavla je hříchem vše, co nepochází z víry.
Novozákonní spisy:
Většina Novozákonních spisů řeší vždy konkrétní problémy. Souvisejí s šířením křesťanství. Misijní horlivost je doložena listy apoštola Pavla (chtěl se jimi dostat k pohanům). Skutky apoštolů zachycují počátky církve. Křesťanství se stává pronásledovaným, protože rušilo princip tolerance - prohlašovalo samo sebe za jediné pravé. Pronásledování bylo obranou Římskou akcí. Novozákonní spisy rozhodují a pravosti křesťanství, je potřeba vytrvat a věřit.
Markovo evangelium - vzniká v prvních letech pronásledování, je nejstarší
Evangelium Matouše, Lukáše - soustředí se na kázání Ježíše, na jeho skutky a historicitu
? tato evangelia jsou synoptická = souhledná. Byl objeven upravený text ze stejného pramene - apokryfní evangelium (Tomášovo evangelium má 11 výroků Ježíše, evangelium hebrejcům, evangelium 12 apoštolů podle Petra)
Janovo evangelium - není synoptické
1. období - Pastorální epištoly (starají se o řád a kázeň, Judův, Timoteovi, 2. list Petrův)
2. období - novozákonní spisy mluví o skutcích apoštolů
3. období - novozákonní spisy potvrzují Ježíše
Vzniká potřeba kanonizace textů. KÁNON = měřidlo
Kanonizace textů je bojem proti gnostikům. Odlišení spisů od
KULTURNÍ A NÁBOŽENSKÝ ŽIVOT V IMPÉRIU
Impérium rozšířilo své hranice k řece Eufrat + S Afrika. Jednotu říše symbolizuje císa, kterému oponuje senát.
Provincie: a)císařské
b) senátorské
Judea byla problematická oblast z hlediska kultury a politiky. V čele Judey byl prokurátor. Římská infrastruktura silnic umožnila prolínání různých kultur, filosofie a náboženství => nábožensko-kulturní synkretismus
Říman převzali kulty podrobených národů => božstva asimilována do panteonu. Projevuje se neuvědomělý sklon k monoteismu - vše je shrnováno v jednotu, ale zároveň nedochází k popření jednotlivých božstev
Octavius Augustus
Vidí v náboženství prostředek pro stmelení impéria =>počátek restaurace římského náboženství. Z počátku chtěl zamezit pronikání náboženství z východu, ale pak rezignoval. Podporoval náboženství, která podporovala císaře (zbožšťovala ho)
Alexandr Veliký
Rozšířil kult až do Řecka.
Později se stala úcta k císaři vnucenou nutností. Náboženství bylo v nižších vrstvách více než ve vyšších. Došlo ke sloučení filosofie s křesťanstvím - ve filosofii chybí kritika mýtu => filosofie sama se stává náboženstvím
PROBLÉM KŘESŤANSKÉ GNOSE
Ve 2.polovině 2.století našeho letopočtu dochází ke krizi, díky střetávání křesťanství s gnosí. Tuto krizi vyvolal směr zvaný křesťanský gnosticismus (projev náboženského synkretismu impéria). Došlo k pokusu o předělání křesťanství v mystérium v rámci Říma.
V křesťanství je víra na prvním místě x v gnosi není víra důležitá, je to jen předstupeň k tajnému poznání
Přitažlivost k gnosticismu způsobovalo tajemno.
Ohniskem gnosticismu: Sýrie, Egypt, vrchol gnosticismu kolem roku 140
Představitelé gnostiků: náboženští filosofové, asketi, podvodníci, atd.
Gnose byla tajná, mystická x křesťanství nebylo tajné, bylo vše dostupné
Gnostická filosofie:
Tato filosofie odhaluje tajemství vzniku světa, zla, spásy, dobra. Spojuje v sobě křesťanství s jinými náboženskými mýty starých náboženství => velice pestrý náboženský obraz
Křesťanství se proti gnosticismu brání => vznik TEOLOGIE
Teologie bere křesťanství mýtický řád (do vzniku teologie bylo křesťanství šířeno pomocí mýtu) a snaží se tento řád vysvětlit pomocí logu => křesťanství tíhne k institucionalizaci
Dává církvi nástroj ke kontrole víry
Rysy gnose:
1. systém se opírá o zjevení a odvolává se na tradici
2. vymezuje se vztahem ke SZ a NZ (SZ zavrhují nebo ho vykládají po svém)
3. dualismus v problému božství - je nedosažitelné, nepostižitelné(dobro) x hmota (zlo)
4. charakteristická svým pesimistickým náhledem na svět, svět není božské stvoření, ale je to dílo pokoutního demiurga (nižší bůh, bytost, která je prostředníkem mezi bohem a člověkem, tzv. mezibytost hýbající světem) !!! bůh stvořitel je jiný, než bůh vykupitel!!!
5. na světě jsou vždy prvky pneumatické (pneuma - duch) a materiální
· dle sekty Valentiánů jsou na světě tři druhy lidí:
a) pneumatici - jiskry božství (opravdoví gnostici)
b) psychici - věřící, kteří nemají poznání
c) hylíkové - lidé hmoty
V mnohých systémech se lidé dělí jen na pneumatiky a psychiky
6. mezi bohem a kosmem jsou mezibytosti, tzv. EONY, ve kterých se rozvíjí božství
7. Kristus je chápána jako obratník historie, se kterým nastává spása, nehlásá Hospodina, ale je zvěstovatelem neznámého boha, snaha odlišení Krista eona od Krista pozemského.
Ježíše považován:
a) za obyčejného člověka, na kterém spočíval Kristus, který se při jeho smrti oddělil
b) Kristus měl zdánlivé tělo
c) Tělo pocházelo ze světa eonů
8. přísně dualisticky znázorněná akeze, která se zvrhla v mravní liberalismus
Gnostické směry:
Šimon Mág - heretik, po zničení chrámu se stal gnostikem
Meander - žák Šimonův
? předchůdci gnose
Kerintos - gnostik (proti tomuto gnostikovi napsat své dílo sv. Jan)
Gnostické školy:
Škola saturniliánů - založena syřanem Saturninem (žák Meandra), systém smíšených náboženství a křesťanství, rozšířena v Sýrii
Škola baziliánů - založena syřanem Baziliánem, který byl spisovatelem (24 spisů)
Škola helenistická - karpokritiáni, založena Epifanésem (napsal Spis o spravedlnosti - rozvržení majetku, zavržení manželství), vznik v Alexandrii, směsice náboženství a nemravnosti
Hlavní gnostické směry:
Ofité - tzv. „hadí bratři“, měli hada ve znaku, had se týkal každodenního života lidí
Valentiniáni - zakladatelem Valentinus (Egypt), působil i v Římě, systém založen na Platónské filosofii a Ježíšových slovech
Markioné - zakladatel Markion, pocházel z bohaté rodiny, r. 138 odchází do Říma, chtěl reformovat církev (je tam spousta židovských prvků, které tam nemají být) => r. 144 byl vyhnán => nabídl obci 50 000 estercií za provedení jeho reforem => opět zamítnut => zavedl velkou markiánskou vzdorocírkev - nebyla úplně gnostická. Markion byl ovlivněn Kargiem, sám nezná problém gnosticismu, přijímá existenci 2 bohů (stvořitel a demiurg), přehnaný důraz na apoštola Pavla, zamítnutí SZ - tvrdí, že je to velmi nebezpečné učení pro církev, protože ji to odřezávalo od jejích pramenů
Neznámý bůh se, kterého hlásá Ježíš, se smiluje nad lidmi, po kterých mu nic není. Starý bůh je nespravedlivý (přivedl dobrého boha Ježíše na kříž) => zákaz vína, masa, manželství. Druhů přístup Kristův toto učení zavrhuje.
Markion vytváří první kánon pro obce, které ho přijaly: Lukášovo evangelium - očišťuje od židovských prvků, 10Pavlových listů - píše vlastní dílo Antiteze.
Apelés, Markionův žák, pozměnil Markionovo učení
Markionské sbory - 150 let existence, vlastní biskupové, atd. , ve 2. a 3. století se rozšířily spolu s církevními sbory
Tatián - křesťan sympatizující s gnostiky
Kolem roku 170 dochází k semknutí církve proti herezím. Dochází k organizaci ve věcech: biskupský obřad, první vyznání - vznik nového zákonu => NOVÁ ORTODOXIE (pravost ve smyslu správnosti) - výsledek střetávání ranné církve s gnosticismem. Církve utvořily svaz obcí a dohodly se na řádu
Základní normy ranné církve: křestní symbol, určen kánon, církevní úřad. První sumarizace byla výpovědí o tom, jak ranná církev věřila.
Gnosticismus byl vyloučen jako heretický směr nejprve v Říme (kolem r. 170).
Povýšení křesťanské formule: první počáteční ustanovení křesťanského dogmatu, křesťanská teologie je vyznačena v co věří - první témata teologie byla:
a) trinitologie - učení o Svaté Trojici
b) christologie)
Do 3. století se církev dohaduje o tom, kdo je Ježíš, co je Svatá Trojice, dogmatický vývoj končí až r. 451 chalcedonským koncilem.
Druhou normou byl Novozákonní kánon - definitivně uzavřen kolem roku 200. Novozákonní evangelia mají váhu, pocházejí-li od apoštolů (apoštolům byly mnohdy připisovány spisy, které nenapsali)
NZ (sbírka 4 evangelií) na počátku druhého století nebyl sborům dostupný
Církev přejala kanonizaci textů od Markiona, kanonizace dokončena kolem roku 200
Církve cítí potřebu instance, která bude hodnověrná (nesmí být magií) => obrací se na apoštolské skutky, určuje učení, ustanovuje základní papežství
Monarchický epistopág je nositelem pravdy a apoštolského úřadu => nárok na neomylnost. Biskup je považován za nástupce apoštolů. Největším učitelem je Kristus - je třeba učit v pravdě
DIADOCHÉ (učení Páně) sloužila k předávání PARADO´SIS (tradice)
Ve 2. století vznikají tzv. Listiny biskupů - nejstarší listina biskupů je u Irénea
Justiniovy listy: Dialog s Židem Trifonem
Obrana - obrana křesťanství
Obrana - dodatek k předchozí obraně, určení římského senátu
Doba mezi apoštoly a pologety: vznik spisů: Ignácium, Hermův pastýř, Diadoché - doba apoštolů
Ireneus - pojítkem mezi rannou řeckou a západní latinskou teologií, sám byl biskupem, odmítal bludné nauky a kázal křesťanské nauky.
Díla: Odhalení a vyvrácení nepravého poznání - vystupuje proti křesťanské gnosi, popsal gnostické systémy a vyvrátil tvrzení, která jsou pro gnostiky důležitá, chce existenci veřejného nikoli tajného učení
Pro první křesťanství byl SZ Písmem - velký význam
Tertulianus - první významný křesťan, psal latinsky, založil základní latinskou teologii, apologet křesťanství, podporoval katolickou církev, r. 207 znepokojen ději v církvi => zastáncem montanismu
„Věřím, protože je to absurdní.“
Díla: je autorem více než 30 spisů:
a) díla apologetická - např. Apologetikum (obrana)
b) díla dogmatická - např. Uplatnění proskripce proti heretikům, Proti Markionovi
Vždy psal jako obhájce, kritizoval starou řeckou filosofii
MONTANISMUS
Vznikl v Malé Asii, vůdcem byl Montanus (bývalý kněz Kybelin), přišel k němu duch svatý => nová víra založená na očekávání konce světa - výzva sejití ve Frýgii, požadavek nepřísnější askeze, usilování o panenství, mučednictví (později se sami mezi sebou udávali). Je to staré přísné křesťanství usilující o čistou víru, eschatologicky orientované, požadavek mravní přísnosti => církev montanismus vyloučila.
V Malé Asii se uchovával jako sekta, později odchod do Afriky, kde vystupuje v mírnější formě.
Klements Alexandrijský
Narodil se v nekřesťanské rodině, po obrácení hodně cestoval a učil se od křesťanských učitelů.
202 - 203 - pronásledování křesťanů, Klements odchází z Alexandrie a roku 216 umírá.
Snaha o proniknutí od ortodoxie intelektem, pravda je v řecké filosofii.
Díla: Výzva Řekům - obrana křesťanství, převyšuje dosavadní díla (i Justina)
Vychovatel - příručka pro začínající křesťany, vychovatel = Ježíš
Pestré knihy (překládá se i jako Koberce) - Klementovo učení, tvrdí, že víra je prvním stupněm,
na víře je postaveno poznání
Filosofie připravila Řeky na příchod Ježíše, Pavel varuje před filosofií => Klements vykládá, že Pavel je jen proti špatné filosofii. Je v rozporu s doketismem (Ježíš má jen zdánlivé tělo) x Klements říká, že Ježíš má skutečné tělo a dokládá to na tom, že jedl a pil. Nevystupoval proti manželství, ale proti sexu, který přijímal pouze v případě plození dětí. Sám hledá v alternativu v gnosi. Základem jeho teologie je myšlenka netečnosti.
Origénes ( 185 - 254)
Pochází z křesťanské rodiny v Alexandrii, otec byl r. 202 umučen, svůj život zasvětil odříkání a vědění (sám se ve svém odříkání poškodil na základě Matoušova evangelia, kde se říká „Když tě nějaký úd trápí, zbav se ho“ => provedl sebe kastraci), usuzuje se, že studoval u Saki (zakladatel novopozitivismu)
Položil pevné základy křesťanské dogmatice a biblistice. Byl ovlivněn platonismem s novoplatonismem, spojoval křesťanské myšlení s novoplatonismem ( + mystika, řecká filosofie). Velikost jeho díla lze srovnat pouze s Augustinem. Stál v čele školy Katechymu (ti, kdož se měli dát pokřtít). Velmi plodný spisovatel, ale velká část jeho díla se ztratila, to co zůstalo, je upraveno v zájmu ortodoxie
Spisy:
a) biblické - nazýván „otec biblické kritiky“, vydal HEXAPLU - SZ (uveden v hebrejštině, latině, septuaginta + různé překlady a dodatky + kritika TETRAPLY)
O zásadách - spisy O bohu, O světě, O svobodě, O písmech
Proti Celsovi - obrana protikřesťanského díla
b) obyčejná díla - O modlitbě, Výzva k mučednictví
Převážná část spisů věnována alegorickému výkladu bible => snaha ukázat na mnohem hlubší smysl, než se jeví (podobný přístup jako Filónův), bible podřízena platónskému
APOKASTÁZIS (slovo pochází od Origénese)
Origénes tvrdí, že na konci světa bude i ďábel spasen. Při posledním soudu přijde Kristus duchovně, nikoli v těle a vstoupí do našich myslí. Trestem za naše hříchy je peklo (oheň), ale toto peklo je jen dočasné, protože Kristus nás osvítí => heretická nauka => odsouzen
Má dva výklady:
a) Ježíš zemřel na kříži, aby nás osvobodil od ďábla (výklad pro širokou obec lidí, kteří nejsou schopni pochopit, v čem spočívá spása)
b) Spása - zbožšťování člověka => dochází k tomu zřením boha, prostředkem tohoto zření je logos
Origénes je vnímán jako někdo, kdo je na pokraji hereze a ortodogie
Vystupuje proti monarchaismu (otec a syn jsou jedné podstaty) x tvrdil, že otec, syn a duch svatý jsou 3 hypostáze ( 3 osoby), zastává názor, že syn je otcem věčně plozen - proces věčného plození (zde považován za ortodoxního).
Otec je větší než syn a ten je větší než duch => otec je bůh (víceúrovňová trojice). Trval na homorezii (podstatě) otce a syna x trval na podřízenosti syna k otci SUBORDINACIANISMUS (podřízenost). Podřízenost vychází z platónské filosofie, není zde ostré vymezení, je to plynulý přechod => podobnost s gnosticismem.
? HOMOUZIA - základní pojem r. 352 na koncilu v Nikei
Odmítal modlitbu k synovi a tímto se postavil proti tradici.
Citrián ( zemřel r. 258 mučednickou smrtí)
Pocházel ze zámožné pohanské rodiny, později se stal křesťanem a vypráví o tom, jak ho křesťanství přitahovalo => dal se pokřtít, zvolen biskupem v Kartágu (nejvýznamnější africká provincie).
Ve svých spisech se věnuje problémům, které byly tehdy aktuální. Nebyl intelektuál, ale praktik, ovlivněn Tertuliánem.
249 - 251 dochází k prvnímu organizovanému pronásledování křesťanů Deciem - nejdříve chtěl odstranit biskupy (Citrián utekl, za tento útěk byl kritizován kněžími), později chtěl donutit křesťany, aby obětovali bohům - kdo neobětoval, byl umučen
? mnoho lidí odpadlo od víry, protože neunesli pronásledování. Tito lidé byli natrvalo vyloučeni z církve bez možnosti návratu => toto se stalo velkým problémem
Citrián tvrdí, že křesťan, který se chce vrátit, musí činit pokání a po určité době bude vzat zpět do církve => nastává otázka, kdo bude rozhodovat o zpětném vzatí do církve.
Citrián tvrdí, že rozhodovat mohou jen biskupové
Dílo: O odpadlících
r. 251 rozhodnuto o možném návratu odpadlíků a později přijat každý, kdo činil pokání
Eusebios Kazarí
Narozen v Palestině, učenec a historik, biskupem, choval obdiv k Origénovi
Díla: Stručné zpracování obecných dějin barbarů
Chronologické tabulky
Církevní dějiny - od vzniku církve, po rok 324
Život Konstantinův - Konstantinovo obrácení na křesťanství je důsledkem působení ducha,
Konstantina bral jako božího zástupce na zemi
Psal apologetické a biblické spisy, podpora tzv. „bludařů“
r. 325 na koncilu v Atiochii exkomunikován
325 koncil v Nikei
Tento koncil byl svolán Konstantinem, císařem V a Z říše, který si byl vědom toho, že křesťanství nelze ignorovat
Snaha dát odpověď na Arijovské učení (otec je větší než syn a ten je větší než duch), který tvrdě vnesl do Trojice monoteismus - jedině otec je bůh, a popírá, že Ježíš má stejnou podstatu s otcem.
Tento koncil Arija odsoudil, protože měl mnoho protiarijovských formulací
· Ježíš je zrozen z otce
· Ježíš je HOMÚZIS (je stejné podstaty s otcem)
· na konci vyznání byla vyloučena klatba těch, kteří toto náboženství nevyznávají
? Árija spor prohrává
Koncil v Nikei byl určen jako první EKUMENICKÝ (všeobecný) koncil => tento koncil nebyl ve své době přijat a rozpoutal spory o Ježíšovo božství
Arijanismus se šířil na východě, po smrti Konstantina nastalo období klidu, na západě vládl Konstantinův syn, který podporoval Nikei, kdežto na východě Konstantinus II. podporoval arijanismus.
Roku 350 se stal Konstantinus II. jediným císařem, vystoupil proti Nikejskému koncilu, podporoval filióny
ATANÁSIUS (3. století našeho letopočtu)
- diakonem, byl v domácnosti biskupa Alexandra a po jeho smrti se stal biskupem on sám
- bojoval proti arijanismu
- základ křesťanství viděl v Ježíšově božství
- protiárijové zastávali, že bůh má jedinou podstatu
EFRÉM SYRSKÝ
- hlavní postava syrské církve 4. století, narozen na hranicích Persie, pokřtěn Jakubem
- psal dogmatické spisy proti kacířům a také dogmatické spisy
Kapadočtí otcové
- Bazil Veliký, Řehoř Nizský (s Bazilem byl bratr), Řehoř z Lusiánu
BAZILEUS VELIKÝ
- vyrůstal v bohaté rodině, měl vysoké vzdělání, v Athénách potkal Řehoře Luziánského
- askeze, velmi cestoval, založil malé klášterní společenství
- jmenován Kaiesery presbiterem a biskupem
- boj proti arijanismu
ŘEHOŘ Z NISI
- největší myslitel ze všech tří otců, nejprve se oženil, ale později vedl mnišský život
- roku 321 biskupem v Nisii, ale později byl sesazen Árijem
- zájem o filosofii a teologii
ŘEHOŘ Z LUSIÁNU
- bohatá aristokratická rodina, jmenován presbiterem lusiánů => neuspěl
Kapadočtí otcové byli vytrvalými bojovníky proti arijanismu, učili o Trojici.
- otec a syn jsou homousios + spojení s tezí Origénesovou (táž božská podstata existuje ve třech odlišných osobách)
„Substance a hypostaze je týž rozdíl jako mezi obecninou a jednotlivinou.“ (Bazilius)
- hrozilo nařčení z tritionismu (existence tří bohů) => ale toto odmítli
Kapadočtí otcové čelili:
- Makedonistům - stoupenci biskupa Makedonia - Ježíš je syn otce, ale Duch svatý je už jen stvořený (přijímají božství syna, ale božství Ducha odmítají)
- Apollorinarismus - Ježíš neměl lidskou duši ani mysl (= doketismus) - Ježíš byl slovo - logos v těle
· kapadočtí otcové tvrdí, že Ježíš byl člověk se vším všudy
381 Konstantinopolský koncil
V této době byl císařem Theodiceus, který byl přesvědčen o správnosti Nikejského koncilu => chtěl vyřešit arijanovskou otázku.
Konstantinopolský koncil byl koncil Kapadockých otců. Na tomto koncilu byly odsouzeny ty hereze, se kterými kapadočtí otcové bojovali.
Vzešlo zde Nikejsko-Cařihradské vyznání. Konstantinopolský koncil obsahuje 3 ze 4 protiarijských vyznání Nikee, bylo i proti Makadonismu (na tomto koncilu bylo 36 biskupů, kteří na protest odešli, protože nesouhlasili s potíráním Makedonismu a jiných herezí)
? Konstantinopolský koncil byl vyhlášen za 2. EKUMENICKÝ KONCIL
Vyznání tohoto koncilu je považováno za nejvíce otevřené.
Pozn.: Na východě tvrdili, že duch vychází skrze syna z otce, na západě tvrdili, že duch vychází skrze otce i syna (na západě to bylo vyřešeno tzv. vložkou FILIQUE (i ze) => skrze otce i ze syna => na východě toto nepřijali a to způsobilo rozkol mezi V a Z
1054 vzniká velký rozpor mezi Konstantinopolí (V) a Římem (Z)
Konstantinopol: Ježíš byl plně bohem, člověkem (proti Apollorinarismu => snaha o sloučení těchto dvou tvrzení
Nestorius: Kristus není bohem, je pouhým nositelem božství
· 431 efezský koncil - zde byl Nestorius odsouzen
Eutichés: Kristus je ze dvou přirozeností, nikoliv ve dvou přirozenostech
· 451 chalcedonský koncil, odsouzen Lvem II.
AMBROZIUS
- otec byl velitelem císařské gardy, rodiče křesťané, správce provincií v Itálii
- zvolen biskupem v Miláně (v té době nebyl ještě pokřtěn)
- jako biskup se přiklonil k Nikejskému vyznání (biskupové před ním byli nakloněni arijánství)
- oblíbený kazatel
- z východu přijímá alegorie, bible i pro platoniky
CHRISOSTÓMOS Jan Zlatoústý
- žil ve 4. století v Antiochii, pokřtěn, vedl mnišský život (žil v jeskyni), později knězem v Antiochii
- smyslem života není žít v ústraní, ale mezi lidmi ( i Ježíš šel mezi lidi)
- antiochijská škola byla odpůrcem alegorie, bible má být vykládána ve svém pravém smyslu ( doslovně)
- „Chrisostómos“ - jakási pocta jeho kázání, tato přezdívka mu byla dána po smrti
- roku 397 se rozpoutal boj v Konstantinopolis o biskupský stolec => Jan Zlatoústý byl zvolen pro svou nezaujatost => vlivem pomluv odsouzen a usmrcen
Dílo: O kněžství
HIERONIMUS (40. léta 4. století)
- žil v Itálii, v 19cti letech pokřtěn => askeze a studium, celibát a panenství
- přeložil bibli do latiny ( jednalo se pouze o kanonické texty) - VULGÁTA = obecně rozšířená => tento překlad znamenal výrazný posun vpřed
- nezavrhl pohanské klasiky, podřídil je svému vědění, znalost hebrejštiny, latiny (překlad Vulgáty pořizoval z hebrejštiny)
- v mládí obdiv k Origénovi, ale později mu byl velmi silným protivníkem
SV. AUGUSTIN (354 - 430)
- největší teolog od doby apoštola Pavla, otec Z církve, jeho myšlení se prolínalo celým středověkem
- pohanský otec a křesťanská matka (Monika), v mládí vedl Augustin bouřlivý život
- zklamání ve Starém Zákoně ( je málo výchovný a příliš hrubý)
- přiklání se k Manicheismu (perské náboženství) x později se od něj odklání - Mání a manichejci založili gnostickou soustavu na pojetí tří momentů času. Tři momenty času:
1) nebylo země ani nebe, existovaly pouze dvě substance: světlo s dobrem a tma se zlem
2) mezi zlem a tmou vzniká nenávist a boj => tato bitva je zanesena do říše světla, zde temné síly uvidí něco krásného => temné síly jsou hnány závistí a chtějí se světla zmocnit. Zde dochází k prvnímu stvoření člověka (který je vnímám jako universum, vesmír) => nastává soterologické drama (což je ústřední učení manichejské tradice). První člověk byl povolán k oběti za pokoj a klid světelné říše. K druhému stvoření dochází v momentě, kdy prvotní duch osvobozuje člověka a ten se stává druhým bohem
3) Velký otec povolává světelného Ježíše, který zahajuje časový moment spásy, kdy se světlo a tma oddělí. Ježíš je bytost dvoupohlavní (mužská část svádí ženské achonty zla, ženská část svádí mužské achonty zla)
- 384 byl v Miláně jmenován učitelem rétoriky, v té době zde káže Ambrož, který na Augustina udělá velký dojem
- čte spisy platoniků
- díky Ambrožovi se obrací na křesťanstvím obrátil se ve 32 letech
Díla:
4 knihy o následování Krista
O vyznání
- 395 biskupem v Tunisku
- ospravedlňuje stíhání lidí pro herezi => ideologický ráz křesťanství
- 398 byla vypleněna Alexandrijská knihovna (iniciátorem byl biskup Cirios) - zabita zde matematička
- dovršil vývoj patristiky, byl mu velmi blízký Platon a platonismus, Plotínos
- christianizuje Platóna
- bůh je středem světa, je jeho příčinnou i cílem
- trianismus shrnuje do Trojice (spis O Trojici), vše, co bylo stvořeno má trianickou strukturu
- bůh stvořil svět z ničeho (stvoření EXNIHILO - z ničeho)
- svět a bůh jsou odděleni, svět je od boha a existuje pouze v mysli boží, nikoliv fakticky, svět a lidé jsou zobrazením božských idejí (METEXIS - účast idejí na jsoucnu - Platon)
- svět nebyl bohem stvořen z jeho potřeby x svět je projevem dobré boží vůle
- svět je bohem neustále udržován => zabraňuje jeho svržení do chaosu nebytí CREACIOCONTINUA
- co dělal bůh před tím, než stvořil svět?
· připravoval peklo pro ty, kteří budou pokládat tyto otázky
· bůh stvořil čas současně se světem => není žádné před (vyznačení časovosti)
- pokus o vysvětlení času - spojení času s vědomím času (čas je minulost, přítomnost, budoucnost), kdyby minulý a budoucí čas netvořily čas přítomný, byla by to věčnost
- tři důležité věci pro člověka:
1) pád hříchu
2) vykoupení z hříchu
3) soud
- odkud je zlo? „Zlo je nedostatkem dobra.“ => THEODICEA (tento pojem pochází až od Leibnitze)
- teorie iluminace (osvícení) - osvícení je vnitřní světlo, které bůh do duše vložil => je dílem božím