Dlouhatánka proběhla 
parkem černejch stromů 
v bílé košili nevinnosti 
a kozačkách okovanejch 
touhou poznání. 
Džínová bunda dál 
smutně obepíná vyhublý 
narkomana znovu 
a opět požívajícího svou 
každodenní dávku drogy 
zvané ŽIVOT. 
Dlouhá jak telegrafní sloup 
se šinula přes maličký 
náměstíčko do teplýho 
náručí ještě menší kavárny. 
Šňůratý deštění odradilo 
i toho psa od věčnýho 
štěkání na život. 
Blikavá zářivka neochvějnýho 
Štěstí už úplně přestala svítit 
a pouze bláznivá MÍNA ještě doufá 
ŽE SNAD… 
Poslední sluncadlo umírání 
zašlo za kopec šedivejch 
myšlenek oblečených do 
slepičího trusu s krajkama 
utkanejma z nejjemnějšího hnoje. 
Božský klid vyplnil každičkou 
škvírku. 
Bláznovo počínání se přičítá 
na vrub všem přísedícím 
a nikdo neví, že právě ten 
blázen je tu nejnormálnější… 
Spoutaná řečištěm myšlenek 
běžela ulicí bláhových 
domněnek a auta 
houkají na poplach. 
Zběsile urputná uhybá 
nástrahám velkoměsta 
jenž klaunovským úsměvem 
deptají její hrozitánskou 
touhu ŽÍT… 
Kouřová clona posledního úžasu 
vyprchala jako sodovka. 
Slabá vůně spreje podporuje 
tvoje snažení a bláznivý světýlka 
diskotéky protínají svými 
ostrými meči černotu v očích. 
Zrcadlení ranního úsvitu 
pomalu ustupuje večerní záři. 
Eos nemá naději. 
Červená prý už není v módě. 
A tak jen mlčky přecházíš 
mostě a čekáš, až se zvedne 
hladina… 
Plápolá tu ševelení 
stříbrnýho větru. 
Opiliáda pořádaná 
na čísi počest. 
Příšerný smrdění 
se táhne místností. 
Německá slovíčka 
Visí ve vzduchu a 
nikdo není schopen 
soustředit se na jeden 
jedinej okamžik. 
Totiž právě na to plápolání. 
Němohra mnohdy stačí k tomu 
abys pochopil, co ti až 
doposud unikalo. 
Mínotaurovo vyčkávání je 
zbytečné, protože žádná z oněch 
lásek není ta, kterou hledáš. 
Slepě se ženeš za malým světýlkem 
v dálce. Ale ta pravá cesta je 
právě ta SLEPÁ, TEMNÁ 
a NEJISTÁ… 
Krvavý zápolení 
s medovou oponou 
horkýho čaje z lipovýho 
kvítí trhanýho rukama 
vetchý stařeny, proniká 
čím dál hlouběji do 
světa upířích zubů 
zahryznutých do neposkvrněnýho 
dějství běžnýho života… 
A znovu ta Dlouhatánka. 
Rozběžený štěstí ztratilo 
okovy. 
Vesmírná volnost se jí 
ukázala ve spárech 
Mínotaura. 
Zmítá se a Mínotaurus 
jí požírá. 
Co chce? Vždyť mu šla 
sama vstříct. 
A NARKOMAN? 
Už dávno ho přestal ŽIVOT 
bavit. 
Zlatá dávka to vyřešila….? 
Skřivánčí ticho, opité do němoty, 
křičí na poplach jak siréna 
proráží mlhu horských 
velikánů obklopující 
maličkost utopenou v 
sněhové vánici, která 
patří k té z nesčetných bouří 
tam odněkud, kde se bortí 
veškeré kolkolem v neskutečně 
krásné vločky utkané 
z kapiček stříbra, jež se roztekly 
na zamrzlém skle. 
Duhová krajka z 
Irisininých šatů 
upadla větru z náruče. 
Dešťové kapky proměněné 
v kaluže dál smutně 
zrcadlí Dlouhatánčino 
počínání. 
V občance by měla mít: 
“Narkomanka života z věčně 
rozespalého města!” 
ZAPADLA DO PRŮMĚRU. 
Cácorka přebrala štafetu. 
Jenže kdy ji ona bude moci 
předat? 
Berle podpírají její 
Unavený tělo zmodralý zimou. 
ČEKÁNÍ JE NEPŘÍJEMNÉ. 
Věřit v osud je 
jako utíkat sám před sebou. 
Nenechávat nic náhodě? 
Ne. 
Autobus ujel poloprázdný. 
Zdržování nemá cenu a 
přitom vím, že jednou 
se to možná bude i hodit. 
PROKLETÁ AFRODÍTHÉ. 
NIC PRO MNE NEZNAMENÁ VÍC, 
NEŽ JSOUCNO. 
POCIT DOKONALÉHO SMÍŘENÍ S 
PROSTOREM A ČASEM, KTERÉ 
PRO MNE TEĎ SKRÝVÁ JEN JEDNO: 
MÍT SE KAM VRÁTIT. 
V očích smích a v srdci led 
posloucháš rozhlas a po drátě 
k tobě putují myšlenky cizích lidí. 
Rázně kráčíš po ulici temnějsí 
než oči, kterejma pozoruješ 
tenhle začouzenej svět 
a teprve dnes začínáš (snad) 
chápat, co se to s tebou děje, 
když stojíš opřenej o výlohu 
drogerie a polykáš ledovej vzduch, 
opařenej jak kýblem horkýho 
guláše, kterej, hladovej jak vlk, 
polykáš v Avionu s dvěma 
gumovejma rohlíkama ušmoulanýma 
upocenou rukou kuchařky. 
Možná je to naše tvrdý srdce 
trochu moc rozbředlý, tak, 
jak bejvá sníh, když zrovna 
neumrzá v ledový černý kaluže, 
po ktetejch za noci 
plní tmy a nočních kouzel, 
který nám stejně nic neříkaj, 
klužeme svý malý přání, 
jimž zůstává jen to nebe 
zrcadlem pro parádu… 
Na dně hrnečku 
se sloganem 
JÁ a TY 
plavou zbytky 
včerejších dnů. 
Cácorčino běhotání 
v botičkách šitejch na míru 
pro zmrzačený nohy 
se podobá grotesknímu snu 
poskládanýho z kousíčků 
sesbíranejch na ulici. 
Řeka života líně plyne. 
Už se zase vylila z břehů. 
ZATÍM KLID PŘED BOUŘÍ. 
Čím dál tím víc 
s podobám rozteklé 
svíci na stole. 
Vosková tvář, voskové myšlení… 
SEŠKRÁBAT A VYHODIT. 
Vesmírná hudba vyvěrá 
právě z oné šílené abstraktní 
podoby soustřeďující se na 
jeden jediný faktor zvaný: 
SKUTEČNOST. 
Načančaná v sukýnkách samoty 
sedí uprostřed lesku oslav. 
Sonáta pro violoncello a 
klavír… 
Uřvaná a vzteklá 
lítám vzduchem 
jak urvaná rudá fangle 
z městské radnice. 
Sluncadlo pálí přes 
sklo. Jsem rudá a modrá 
a před očima fialové kruhy. 
Úlisný zrcadlení 
rozšroubovanýho stroje 
měkce dopadá na 
křeslo vládkyně černé noci. 
Umíráček zazvonil dřív, 
než jsi stačil otevřít dveře 
strachu. 
Ďábelskou symfonií 
kolébá se houstnoucí šero 
k ránu… 
Skutkům oddaná s Láskou 
hořekuji si do náruče 
Dlouhatánky. Pláčem 
nic nespravíš. A nebo 
plač. Potoky slz vyplavujou 
zbytky tvýho JÁ. 
Laskavá náruč teplýho podvečera 
objímá prochladlý člověčí tělo 
bezmyšlenkovitě bloudící 
labyrintem Mínotaurovým. 
Uznání nemožnýho světa 
zosobněnýho beznadějnou touhou 
po ušmudalný Míně v 
roztrahnejch spodničkách něžnýho 
šílenství, se kalně zrcadlí 
v kaluži krvavýho rána se zbytkem 
naděje po kapsách…. 
Rvu si vnitřnosti s chutí 
hyeny a sadisticky mrhám 
vším do prostoru kolem svýho MY. 
Démonicky důsledně 
stoupám po hvězdnatém koberci 
vánočního nebe 
ozářenýho jasným světlem 
“tam odněkud!” 
S lidskou podobou a 
přitom bez tváře. 
Usmívající se neviditelnýma 
očima zmíněnýho světla 
podává mi ruku. 
DOTKLI JSEM SE A JÁ UVĚŘILA…. 
JAK PŘICHÁZÍ SMRT 
Zeď projdeš 
a hlavou nenarazíš. 
Dveřmi vejdeš 
a kliku ani nezkusíš. 
Dál bloudíš sám a sám 
tím tajemným tmavým městem 
s černými kulisami domů. 
Bloudíš parkem ale stromy ti mizí pod rukama 
a cesta, cos po ní šel, 
končí propastí. 
Ulitá do bezmocnosti 
rozběženýho štěstí 
unikla nástrahám 
velkoměsta s úlisným 
úsměvem šaškovskýho 
rána užmoulanýho jak 
rohlík dětskou ručičkou 
ve věčným řečišti umírání 
na ŽIVOT… 
Uprostřed smíchu 
spadl ti prach do oka 
a ty tu teď pláčeš 
a nevíš co udělat 
s tou mizernou nicotou 
okolo svýho SRDCETE. 
Útržky života skládáš 
do alba jak fotky a 
z krabičky od zápalek 
se k nám přihnala 
bouře… 
Léto usínavě žhne 
touhou vyvést se co 
nejkrásněji. Odlesky 
zapadajícího Slunce 
ve tvých vlasech 
s neurčitou barvou 
neúměrně zdivočele 
blýskotají a už jen 
neúnavné kobylky 
stepují svůj každodenní 
závod pralesem trávy 
uprostřed vyprahlé pouště 
ne zrovna nejčistšího 
SVĚDOMÍ… 
Opona padla únavou 
jak podťatej 
strom přes poslední 
peřej ke konečnýmu 
cíli určení. 
Zapečetila vzpomínky 
voskem slz a ukryla 
pravdu hluboko pod 
svůj purpur… 
Urousaná cárotáním 
v trávě 
s perlivou rosou 
na řasách rozběhla se 
do náruče RÁNA. 
Dlouhatánka na cestách. 
Na stole stojí váza plná 
kvítí trhanýho na louce. 
Kocour přede a ve starém divanu 
praskají péra. 
Černý pták přeletěl nejen 
nad krajinou, 
ale i mou myslí. 
Květinám chyběla voda 
a kocour teď číhá ve stodole. 
Jablka padají, padají, 
větší, menší … 
To nejsou jablka. 
To prší … 
Kap … Kap … Kap 
Pochopíš a budeš sám 
i lůžko bude prázdné. 
Jen stíny hrají sonátu 
pro orchestr běžných zvuků. 
Pochopils a prázdno v nás. 
Křídla chladí. Jen závan větru. 
Chřadnem. Jsme slabší 
a bílá zčernala. 
OKAMŽIK ZÁBLESKU 
Černý bez v deštivé noci 
signalizuje plamínek zápalky. 
Mísa plná broskví 
právě utržených ze stromu 
a nápad jít domů 
se spojují v něco neskutečného. 
Bílá paní chodí po ulici. 
A červená lampička v mém pokoji 
svítí jako právě spadlá hvězda 
do vlahé trávy. 
Kus železa roztaveného do ruda 
a moje srdce. 
Stejná barva se liší pouze 
teplotou. 
Rozžhavenou kuličku ve skořápce 
ledu chlapeček cvrnkl do důlku 
a ani nevěděl, 
že právě zničil malou vzpomínku. 
Z broskví zbyly jen pecky, 
zápalky dávno dohořely 
a lampička přestala svítit. 
Jen ta hvězda tu zůstala. 
Leží a svítí stejným 
bláznům jako jsem já 
do oken. 
Poplach v údolí rozbřesku 
zaznamenal svět 
jako nicotné vlnění se 
zvukový vlny nárazu v 
podobě blonďatýho hada 
s dlouhejma nohama. 
Smutná Dlouhatánka 
se šourala ulicí 
nocí probouzející se 
k ránu. 
Gotické chrámoví 
bylo jediné, kdo jí dal 
znamení na pozdrav. 
Paprsky vycházejícího Slunce 
nesmlouvavě vyzdvihovaly 
oponu smutného 
jeviště života. 
Udeřivší se do čela 
beznaděj utíká oknem 
do otevřený náruče 
Slunce, které každým 
okamžikem mizí 
v nekonečnu s přesně 
ohraničeným prostorem, 
kde netikají hodiny a 
nezní žádný tón. 
Vypadala jako když spí. 
nehnutě vláčná, 
krásná, ležela 
a úsměv jí zdobil 
tvář, jíž poznamenala 
SMRT … 
Mlákotání prchotavýho štěstí 
mrkotá zpoza černejch stromů, 
který se mlhavě rozestupujou 
kolem ještě černější cesty 
s úplně černým koncem. 
SMRT MÁ JMÉNO ZROZENÍ. 
Modrý jeřáb každé ráno 
přistál ti na řasách 
společně se slunečními 
paprsky, jež něžně hladily 
tvou tvář. 
Kde však mají sedat teď? 
Není jeřáb, 
není Slunce, 
nejsi TY … 
Čekat na smilování 
a uvědomovat si proč nepřichází. 
Hnusný pocit unaveného životem. 
Dlouhatánko! 
Vstřebáváš všechny mé šílenosti, 
reálné i nereálné, jako 
obvaz krev z ran. 
Jsi flastr. 
NÁPLAST NA RÁNY, KTERÉ 
UŠTĚDŘIL ŽIVOT! 
Našeptáváš všem okolo jak 
pomocná síla z divadla 
a sám se babřeš v nemožné 
šílené samotě 
jak poslední nalezenec 
tohohle světa. 
Uslintáváš si svý svědomí do 
černýho dýmu plazícího se po 
šedivým nebi, který nechtěně 
propouští těch pár splašenejch 
paprsků Slunce vyzvracenýho na 
oblohu. 
Kdo nevidí smutek je optimista. 
Kdo nevidí radost je pesimista. 
A co ten, co nevidí vůbec? 
Rozložená jak syrečky 
v pivu smrdím do 
éteru svojí blbou 
náladu … 
POSLEDNÍ ZASTÁVKA SMRT 
Ze zaprášenýho nádraží 
odjížděj vlaky vrchovatě 
naložený kartonama vánočních 
snů a nevyslyšených přání … 
Zůstaly němé pro hluché uši. 
A tak křičí alespoň touhou. 
Prázdnou touhou. Prázdnější 
víc, než je kredenc, skříň, 
do který skládáš odložený věci. 
Odložený jako ta přání ve 
vagónech jedoucích ke konečné … 
Znáš snad tu co tu stojí promoklá 
na kůži se jí dělají skvrny plné 
Slunce? 
Neznáš! 
Tak proč tu na mě tak blbě hledíš 
ze své nekompromisní výšky? 
Moje malá dušička 
se rozrůstá do rozměrů 
sahajícím až k meziprostoru, 
který mi dává tolik 
jistoty, že zůstávám 
klidná jako želva. 
Vykašlat se na všechno 
to, co se 
hnusně placatí po 
vybledlým raním nebi 
plným znuděnejch 
veršů střelenýho 
básníka myslícího 
jedině na jeden 
jedinej faktor 
abstraktního snu 
cesty právě a jenom 
okolo tvojí skoro 
rozcuchaný hlavy … 
Něžně roztoužení, osleplí 
touhou, tápeme v propastech 
a nacházíme - snad už konečně - 
sami sebe. 
Háro zvolna spadává do ksichtu 
a kryje tak blažený výraz 
totálního zmatku kolem 
mého já. 
Mávám rukama jak větrnej mlýn 
a odháním chmury ze svý mysli. 
Hlasivky odcházej zároveň s nima 
a já tu stojím, NĚMÁ, HLUCHÁ, 
KŘIČÍCÍ …. 
Beznadějně zapadám 
do neustálého koloběhu 
oné neskutečné pitomosti 
zvané život, jenž mě 
i přes svou bláhovou, ne - li 
idiotskou naivitu a nemožnou 
krutost i nadále BAVÍ! 
Chudáci. Ubožáci. 
Zoufalci společnosti. 
Vyvrhelové vlastní duše. 
Mrtvoly zdechlé na život. 
BRATŘI a SESTRY. 
Rozpěněná nálada 
zčernalýho zapadání 
utíká myšlenkový podstatě 
tohohle posezení v samotě 
uprostřed beznadějně 
zaplněnýho sálu … 
Had nás omotává svou 
neskutečnou silou jak 
zdivočelí koně 
letíme vesmírem 
křídla nám překážejí 
v letu, plácáme jimi 
zemi po zádech, 
neskutečně šťastní 
vzteklí se řehtáme 
v náručí, blízcí SMRTI 
a v sově a pod jazykem LSD. 
Vytřepaná z krabičky od cigaret 
Unyle mrká na poslední 
Sluncadlo USÍNÁNÍ … 
RÁNO MÁ PODOBU 
ROZDRÁSANÝ KŮŽE 
SCHIZOFRENIKA … 
Ukrákaná nálada 
vesmírnýho ticha burácí 
pod stolem s párem 
židlí a jednou sklenkou 
od kofoly … 
Zase je tma. 
Stůl plný časopisů 
a moucha na lustru. 
Moje společnost. 
Smích na ulici smývá prázdno 
vytvořené nocí. 
Ticho. 
To nebyla moucha, to je můra. 
Prázdnem zní Variace 
mého mozku. 
Pouze šustot papíru 
ruší tu souhru nicoty a 
získává tak převahu nad 
sebou samým. 
Nad tím ubohým prázdným nic. 
Nad bílým čistým papírem, 
který ti právě sděluje 
svoje svědectví. 
Slova staví pevné hráze, 
betonové bloky se hroutí k zemi, 
letíš vesmírem na myšlenkový pohon, 
rakety vybuchují v atmosféře 
a jen city jsou tytéž. 
Statický výboj 
ve vzduchoprázdnu 
je jen malou 
parodií na 
společenskou hru 
podle všech pravidel. 
Hierarchie možností je jen 
deziluzí. Snahy jdou 
vniveč a zítra bude HŮŘ. 
Jednou - možná - 
kolikrát už vybrečená slova 
a na talíři dnů se v koutku 
krčí pár vyděšených 
SKUTEČNOSTÍ. 
Přezíravě ztupená odnáším 
svoje tělo do kontejneru 
budoucnosti a klapu lodičkama 
do šedé kůry mozkové uzavřené 
do svěráku na stole v dílně 
a vedle visí pila … taky řešení … 
Hledáš hlubší význam 
v mělké vodě. 
Panenka leží a nemrká. 
Proč taky. 
Je klid. 
Městem znějí hrany 
za dávnou padlou lásku, 
která s úsvitem odešla nadobro. 
Nepodobni stínu plahočí se 
naše těla ulicemi. 
Roníme slzy. Slzy za srdce, 
která tlukou jak přiškrcení 
skřivani. 
Stojíme za oknem, 
na které padají kapky. 
Bubnují do světa tuhle smutnou 
zprávu. 
S náručí otevřenou světu 
se míjíme a znovu nacházíme. 
Padáme na kolena, prosíme … 
Kapky stékající po skle 
odplavují nenávist, 
která našla v srdcích svoje 
uplatnění. 
Déšť je odměnou bohů 
a MY PLÁČEME S NIMI. 
Zvony dozněly, 
my tu sedíme, 
díváme se do očí 
a hledáme pravdu. 
Ale ona nepřichází. 
Bez dojetí, bez nářků, 
OSAMĚLOST v podobě DLOUHATÁNKY, 
nahá zůstala stát na 
rozcestí mezi nebem a zemí, 
nad propastí do pekla 
s lávkou do ráje 
před skutečností zvanou 
ROZHODNUTÍ. 
Každý den můžeme mít úplněk. 
Stačí jen cvaknout vypínačem. 
I déšť je nám dopřán. 
Kapky sprchy cákají nám po hrstích. 
Říkáš,, že Slunce je hezčí? 
Máš pravdu. 
SVÍTÍŠ MI I V DOBÁCH NEJTEMNĚJŠÍCH. 
Rozteklá osvobozením 
cáká po kuchyňský lince 
hnědé jako zem. 
Mléčná skvrna se s 
tichostí světla roztéká po 
bradě malého 
opilce s cigaretou v ruce 
a s osmnáctkou 
na krku. 
Chyťte ho. 
Utekl mi s časem. 
Je prázdno. 
Holé nic. 
Tak ho naber do pytle 
a napusť zpět. 
Každá broskev musí mít 
svou pecku. 
I žlutá, černá, hnědá, bílá, 
šedivá. 
Všechny hlavy. 
Rozbouřená vášnivou touhou 
pobíhala po ulici snů. 
Duhová voda, skleněný oči, 
nakřáplej hlas … 
Dlouhatánka ukřižovaná 
na kříži svých slov 
zemřela tíhou meziprostoru! 
AŽ DOSTANEME ROZUM 
NEBUDEME MUSET HRÁT ŠACHY. 
ZATÍM SI TEDA POSOUVÁME 
FIGURKY PO POLÍČKÁCH, 
KROK ZA KROKEM, 
ROK PO ROCE A 
NA KONCI JE STEJNĚ MAT. 
Malované na skle 
úsměvy a slzy 
BOLEST jen tiše dozrává. 
Barevné obrázky 
ze střípků snů 
pár šestáků po kapsách 
a spousta malých tajemství. 
NIC Z TOHO SE NESTALO. 
DLOUHATÁNKA odezněla do nicoty, 
a to ŠTĚSTÍ, co se v agónii 
svíjelo jak klubko hadů 
je jen hromadou prázdných ILUZÍ. 
Okovy nemělo Štěstí. 
Okovy mám já. 
A rozběženej byl tak leda 
ROZUM.