Hlavní strana × Bloxxter × O Codym × Články × Cizí díla × Knihovna × Magie × Necronomicon × Srazy × Ke stažení × Odkazy × Mapa stránek × Diskuse × Kontakt

Pier Paolo Pasolini

Filmové začátky • Evagelium sv. Matouše • Neorealismus • 120 dní Sodomy

Život a dílo P. P. Pasoliniho

Básník, novinář, spisovatel, filmový teoretik a kritik, scénárista - toť Pier Paolo Pasolini. Narodil se 5. března 1922. Během dětství často cestoval, neboť jeho otec byl poručíkem italské armády. Roku1942 se stěhuje s matkou na venkov. Tomuto kraji věnuje také své verše (v nářečí tohoto kraje) a vydává také antologie lidové slovesnosti. Mladý Pasolini svého otce nenáviděl a byl fixován na matku a postupem času zjišťoval, že má homosexuální sklony.

Po skončení války dokončuje studia, stává se učitelem italštiny a roku 1946 vstupuje do Italské komunistické strany. Kvůli své homosexuální orientaci je ze strany vyloučen (1949), ale až do konce života se cítil komunistou. Téhož roku se s matkou stěhuje k příbuznému do Říma (otec ovšem přijíždí za nimi a navštvěvuje je k jejich nelibosti až do své smrti).

V padesátých letech se začíná Pasolini projevovat jako umělec. Revoltuje proti dospělosti, žije nevázaným životem a zároveň píše poezii, prózu i filmové scénáře. Opět je kolem jeho osoby několik skandálů (jeho sexuální orientace a atheismus). Spolupracuje s Fellinim na filmu „Cabiriiny noci“, v tomto období je stále především spisovatelem (romány Zběsilý život, Gramsciho popel) a novinářem (redaktor dvouměsíčníku Officina).

Filmařské počátky

V šedesátých letech mu Federico Fellini, který založil produkční firmu, poskytl možnost natočit zkušební scénu (oba autoři měli společná témata, např. nenávist k pokrytectví církve), ale tím spolupráce těchto dvou velikánů skončila. Své první filmy Pasolini natočil v rozmezí dvou let (1961-1962), první se nazývá „Accattone“ a druhý „Mamma Roma“. Tyto filmy se odehrávají v prostředí italského proletariátu a pojednávají o neschopnosti jednajících postav vymanit se z podmínek této vrstvy. Tématicky vycházejí z Pasoliniho románů.

V dalším „filmu“ (povídku z filmu „Rogopag“ - 1962) už naznačuje jeho další umělecko-filmařský směr - povídka se jmenuje „Tvaroh“ a vypráví o jednom protahovaném natáčení scény ukřižování Krista, během kterého aktér skutečně zemře - hlady. Celé dílo připomíná fraškovitou grotesku, ale jeho skutečným výsledkem je SMRT!

Evangelium svatého Matouše

Roku 1964 natáčí Pasolini své asi nejuznávanější dílo. Jedná se adaptaci novozákonního „Evangelia svatého Matouše“, kde je Jejíž Kristus nahlížen poněkud nezvyklým způsobem, jako poněkud agresivní a přísný revolucionář. Nezná kompromis a bez lítosti poukazuje na nepravosti. Je to zcela jiný Ježíš, než na kterého jsme zvyklí z jiných zpracování tohoto tématu. Laskavá podoba hodného a mírného Ježíška se vytrácí a nastupuje revolucionářský kazatel. Pro režiséra nejsou prvořadé peripetie biblického syžetu či biblická podobenství, ale vroucí kázání prudkého, nesmiřitelného a odvážného Krista, který se snaží vzbudit duch odporu v utlačené, ustrašené mase otroků, ale neuspěje. Kristus je nad tento ubohý svět povznesen, je to člověk, přicházející v roztrhaném plášti a sandálech na zaprášených nohách napravit svět plný předsudků, krve a strachu. Použitím dokumentarizujícího stylu a současných oděvů ukazuje Pasolini Krista jako živou, skoro současnou postavu. V hudební rovině a obrazové kompozici cituje mýtus a přirovnáváním zpřítomňuje a mýtizuje „realitu“. Pokouší se o vytvoření bezprostředního obrazu mravní krásy asketicky, zdůrazněnou použitím ticha, detailů tváří a linie krajiny. Ve filmu se setkáváme s Ježíšem od doby před jeho narozením přes jeho narození až po jeho ukřižování a opětovné zmrtvýchvstání.

Pasolini zde uplatnil metodu cinéma-vérité (dokumentárnost, ruční kamera) a postavy jsou představovány ve valné většině neherci. Ve filmu, krom několika málo vyjímek a promluv Ježíše samotného, chybí jakékoliv dialogy. I všechny dialogy jsou poté ve studiu „nadabovány“ skutečnými herci. Chybí téměř jakékoliv zvuky a toto vše je nahrazeno monumentální hudbou takových velikánů jako byl Johann Sebastian Bach, Sergej Prokofjev, Anton Weber a Wolfgang Amadeus Mozart. Pasoliniho neorealistický styl jeho prvních děl je zjevný i v tomto filmu, natočeném s přísnou prostotou a čistotou historického koloritu. Ovšem musíme podotknouti, že Pasolini příliš nedbal na historickou či biblickou věrnost své předloze. Ovšem po diskusi s představitelem křesťanské církve, jsme dospěli k názoru, že i tuto polohu v sobě dle křesťanské věrouky Ježíš (krom mnoha jiných) měl a že křesťané by tedy neměli míti větších objektivních výtek proti tomuto zpracování biblického tématu.

Pasolini sám prohlásil, že nevěří v Boha a že nechtěl natočit dílo náboženské, ale v určitém smyslu ideologické. V každém případě tento film získal na benátském festivalu cenu OCIC, což je Cena mezinárodního katolického ústředí. Dále byl nominován na Oscara za výpravu, kostýmy a hudbu, získal zvláštní cenu poroty v Benátkách 1664 (Ex Aeque Gamlet), získal stříbrná stuha Národního syndikátu filmových novinářů, obdržel cenu OSN a nominaci na cenu BAFTA.

Já osobně považuji tento film za velmi sugestivní a inspirující a věřím, že může být považován za vrchol Pasoliniho tvorby. Každému fanouškovi filmové tvorby bych ho velmi doporučil.

Konec neorealismu

Tímto se také uzavírá první období filmové tvorby Pasoliniho, které má s neorealismem mnoho společného. Pasolini mnoho cestuje v Indii a Africe a seznamuje se s Ninettem Davolim, do něhož se a vytváří v roce 1965 stěžejní dílo tohoto období - alegorickou bajku plná symbolů „Dravci a vrabci. Dva hladoví tuláci potkávají havrana, který s nimi debatuje, vypráví bajku, poučuje, až jej nakonec ti dva snědí. K tomuto filmu se přimyká ještě trojice krátkých filmových povídek (“Země viděná z měsíce“, „Co jsou to oblaka“ a „Sekvence papírového květu“), jejichž realizace byla přerušena smrtí jednoho z herců.

Dalším celovečerním již barevným filmem je „Theoréma“ z roku 1968, ve které se opět propojuje alegorie s dokumentarismem a kde najdeme i velké množství symbolů. Dějištěm filmu je Miláno, do rodiny průmyslníka přichází novodobý mesiáš, poskytne fyzickou lásku všem členům rodiny, a tím způsobí v rodině rozvrat - na závěr se otec zříká veškerého majetku (podnik předá dělníkům), svléká se do naha a odchází do pustiny sopky Etny. Snímek získal cenu OCIC, byl soudem obviněn z obscenity, ale poté soudně prohlášen za poetické dílo. Povídkový film „Prasečinec“ (Vepřinec) z roku 1969 je alegorie o generačním konfliktu (otec ´ syn).

Velkou část své tvorby (zejména té pozdější) Pasolini věnoval adaptacím slavných literárních děl. Jednou z prvních byla adaptace Sofoklovův „Oidipus král“ z roku 1967. Jedná se velmi osobní dílo, neboť Pasolini v něm popisuje vznik svého Oidipovského konfliktu. Tohoto efektu dociluje prolínáním dvou časových rovin - Itálie třicátých let (20. století) - mladík vyrůstající jen s matkou a na ni závislý - a tragédii krále Oidipa (obě hry s touto postavou). Pasolini sám o tomto snímku prohlásil, že je jeho nejfilmovějším. Jak v tomto filmu, tak i v dalším, v Theorémě, Pasolini používá minimum dialogů - hovoří obrazy.

Roku 1969 se opět vrátil do antiky, tentokrát převedl na stříbrné plátno Euripidovu „Médeu“. Opět se jedná o svébytné dílo. Celá tragédie se odehrává v exteriérech (Turecko, Sýrie, Pisa). Opět je použito malé množství dialogů.

Poslední čtyři filmy jsou opět adaptace literárních děl. První tři z těchto snímků jsou souhrnně označeny jako „Trilogie života“. Roku 1970 převádí na pásek osm povídek z Boccacciova „Decameronu“ - tomu, kdo toto dílo alespoň z části četl, je ihned jasné, o čem v díle bude „řeč“. Detailní rekonstrukce dobové Neapole (neapolský dialekt), ostré emocionální zvraty - a hlavně: oslava sexuality a života. Druhý film je opět osm povídek z jiného raně renesančního díla - Chaucerových „Canterburských povídek“ (rok 1971). Jednotlivé příběhy jsou vyprávěny poutníky (představuje je sám Pasoini). Ze snímku vyzařuje vítězství mládí a sexu nad impotencí a intrikami stáří, ale zároveň nám dává pocítit smutek a smrt. Trilogii završuje další ožehavé téma - autor se opět obrátil k Orientu. „Kytice z Tisíce a jedné noci“ z roku 1973 nám opět ukazuje „řeč těla“ a ukazuje lidovou kulturu východních zemí (natáčelo se v Jemenu a Nepálu). Film končí šťastně a úsměvně, což je pro Pasoliniho dosti nezvyklé.

Kauza 120 dní Sodomy

Jeho poslední film byl již odpočátku víc než kontraverzní. Už jen námět! Film „Salo aneb 120 dnů Sodomy“ byl inspirován knihou markýze De Sade 120 dní Sodomy. Film je reakcí na represívnost italské společnosti, která režisérovi připomínala období nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu. Salo leží v severní Itálii a B. Mussolini zde roku 1943 založil (na Hitlerův popud) socialistickou republiku. Snímek se odehrává v posledních dvou letech války. Děj je prostý a dosti perverzní (logické vyústění spojení De Sade - Pasolini). Několik chlapců a dívek je uneseno z ulice do jakési vily, kde jsou trýzněni čtyřmi muži (soudce, vévoda, biskup, bankéř), nutící je ke stále sadističtějším praktikám. K pravidlům patří zákaz jakýchkoli citových vztahů, lidé se nesmí milovat, jen spolu souložit, jsou donuceni k požívání vlastních i cizích exkrementů atd . . . Aby byl účinek filmu dokonalý, slyšíme hudbu Chopinovu, Orffovu, citace Baudelairových básní, promluvy svatého Pavla a podobné.

Musím říci, že pro 90% lidí je tento film velmi těžko stravitelný a odsuzují jej jako bezbřehou, bezmyšlenkovitou a vulgární perverzi, brutalitu a agresivitu. Takto reagovala většina lidí co shlédla film společně se mnou. Musím říci, že v tomto snímku je Pasolini opravdu Pasolinim ve všech svých uměleckých i lidských aspektech. Tento film v celé své hrůznosti ovšem ukazuje mnohem víc, což Pasolini skvěle skryl za maskou perverze a brutality a tak dost lidí není ochotno toto „překousnout“ a já říkám dobře jim tak! Každopádně myslím, že mluviti o Pasolinim a nevidět Saló aneb 120 dní Sodomy je nemožné. Ovšem není možné na teno film nahlížet jako na jednoduchou prostoduchou podívanou ala většina současné světové filmové produkce. Tedy připravte se a o obrňte své filmové smýšlení a podívejte se na 120 dní Sodomy.

Pier Paolo Pasolini se již nedočkal premiéry svého posledního snímku. V noci z 1. na 2. listopadu 1975 byl za nevyjasněných okolností brutálně ubit holí. Za tento čin byl odsouzen jakýsi mladý prostitut Pelosi, který strávil osm let ve vězení. Film byl po premiéře zakázán v Itálii i v mnoha jiných zemích.

Televizní tvorba

Krátce se také zmíním o Pasoliniho tvorbě pro televizi, která zahrnuje několik dokumentárních filmů. Snímek „Zuřivost“ z roku 1967 je střihovým filmem o poválečném vývoji Itálie. Poté realizoval anketu „Hovory o lásce“, při níž jezdil po Itálii a natáčel rozhovory s různými lidmi o problémech lásky, sexu, tabu a společenských konvencí. Rozhovory poté nechal komentovat třemi psycholožkami a známými osobnostmi (například spisovatelem Albertem Moraviou). „Poznámky k románu o smetí“ byl krátký televizní dokument o stávce římských zametačů ulic. „Hradby San´á“ jsou apelem na UNESCO za záchranu uměleckých památek ničených v rozvojových zemích. A také natočil jednu část pro kolektivní dokument skupiny mladých (ten se jmenoval „Boj pokračuje“) s názvem „Dvanáctý prosinec“, ve kterém porovnával revoluční hnutí z let 1944-45 s dnešní Itálií, ve kterém opět prokazuje své silně levicové zaměření.

Závěrem snad lze jen dodat, že Pier Paolo Pasolini, enfant terrible italského filmu, si určitě zaslouží své místo v síní slávy světové filmu, zejména kvůli svému velmi osobitému přístupu k různým filmařským látkám. Sám sebe považoval spíš za spisovatele než filmového režiséra, ale myslím si, že většina lidí si jej pamatuje právě pro jeho filmová umělecká díla.

Filmové začátky • Evagelium sv. Matouše • Neorealismus • 120 dní Sodomy

Použité zdroje a literatura:
http://movieweb.unas.cz//historie/neorealismus.html
http://fk.lbc.cz/fdb/detfilm.asp?filmid=152
http://www.hradiste.cz/IC/MAIN1.PHP3?AA=2&BB=14&CC=100
http://literatura.kvalitne.cz/paso.htm

Zpět na hlavní stranu Codyho stránek

Hlavní strana × Bloxxter × O Codym × Články × Cizí díla × Knihovna × Magie × Necronomicon × Srazy × Ke stažení × Odkazy × Mapa stránek × Diskuse × Kontakt