... 

Armáda 

Čas 

Děti světla 

Jiní 

Lesní rituál 

Loutky 

Paprsky 

Poprava 

Večer 

X Talk 

Jiní

Ležela jsem na něčem strašně tvrdém a studeném. Byla mi zima a nemohla jsem se ani pohnout, ani nadechnout nebo spíš necítila jsem nějakou velkou potřebu dýchat, prostě mi to nechybělo. Nějaké strašně ostré světlo mi svítilo do očí a z povzdálí doléhaly hlasy. Dva mužské hlasy. Rozuměla jsem těm hlasům docela dobře.

„Kde jste jí našli?“

„Nahlásil to její kluk po té co přišel z práce.“

„Aha, tak se na to podíváme.“

„Pak mi prosím dejte vědět, doktore.“

Nejdřív kroky a pak se rozlítli dveře, někdo těžkým krokem přistupoval k místu kde jsem ležela a pobrukoval si nějakou melodii. Do prázdna v mé hlavě se začalo hnát spousty otazníků, zmatek a strašný strach. Chtěla jsem se hnout, ale stále to nešlo. Starší chlápek stojící nade mnou se pro něco otočil. V tu se ve mě všechno zmobilizovalo a já vyskočila a přeskočila celou místnost. Chlápek se otočil a nevěřil svým očím. Než se rozhoupal, vyběhla jsem ze dveří na chodbu a přímo do výtahu. Zjistila jsem, že jsem nahá a že nějak divně vidím v pohybu, vše jsem měla jako rozmazanou šmouhu. Výtah zastavil ve druhém patře, jak hlásil display, dveře se otevřely a přistoupila žena v bílém plášti a s úžasně dlouhými blond vlasy. Ani se nedivila, že jsem nahá a jen co se zavřely dveře výtahu, podala mi bílou, dlouhou halenu. Poté co jsem jí na sebe hodila, mi podala ruku a řekla: „Ahoj já jsem Mab, známe se dlouho, ale vím, že si mě teď nepamatuješ … taky jsem tím prošla.“

Nemohla jsem uvěřit, v hlavě mi to říkalo, že jí znám, ona mi to říkala taky, ale stejně se mi nevybavovaly žádné vzpomínky … nic.

Výtah zastavil v suterénu, Mab mě vzala kolem ramenou a vedla mě k východu, u kterého stála sanitka. Nastoupila se mou do sanitky a zavřela za sebou dveře. Auto se rozjelo a ona si vydechla.

„Máš asi mnoho otázek viď?„přikývla jsem „Tak s nimi ještě vydrž, vše se změní a tvá paměť bude taky dobrá uvidíš.“Její hlas zněl tak klidně a mírně, uspával - prostě harmonie. Koukala se na mě jako na někoho, koho měla ráda a zase ho našla. Po chvilce řekla: „Chce se ti spát, viď? Tak si tady lehni a klidně spi, máme před sebou dlouhou cestu domů.“

Bez jakýchkoliv otázek jsem si lehla a usínala, byla jsem vděčná za tu možnost být v klidu po tom všem co se dneska všechno přihodilo.

Probudila jsem se zabalená v příjemně huňaté dece, za zvuku lehké hudby. Rozhlídla jsem se kolem a zjistila, že všude jsou do kruhu rozestavěné hořící svíce, které dávali místu krásnou barvu a já ležím v obrovské posteli s nebesy a baldachýny uprostřed toho všeho. Vylezla jsem ven z postele, obula si připravené pantofle a namířila jsem si to k těžkým dřevěným dveřím … otevřela jsem je a užasle zůstala stát.

„Fiono, už jsi se prospala? Tak se dojdi omýt a obléci. Bude slavnostní večeře na oslavu tvého přijetí.“oznámila mi klidná, vyrovnaná Mab, která v krásných večerních šatech seděla na vyřezávaném sofa. Byla to hotová komnata, osvětlení bylo příjemné tak akorát i přestože ho zajišťovalo pouze tucet svící. Vrátila jsem se do pokoje a našla velkou almaru plnou úchvatných šatů různých stylů. Z vedlejší místnosti ke mně dolehlo jemné zavolaní Mab „Vyber si styl, jaký se ti nejvíc líbí.“zvolila jsem Baroko, zdobené, honosné šaty s výšivkami a se spoustou ozdůbek. Barva byla temně fialová přecházející do krvavě rudé. Napadlo mě, že bych si nikdy takovou kombinaci nevzala na sebe, ale teď mi to přislo v pořádku.

Návrat do komnaty k Mab byl trochu ostýchavý, tím spíš, že v místnosti přibyli dva muži.

„To je vicomt Berghe a tohle je rytíř Virgilio.„Oba jako na povel políbili Mab podanou paži a na mě se lehce usmáli. Po té mě Mab přizvala ke stolu. Rytiř Virgilio mi pomohl s usazováním a já si připadala jako v pohádce. Navíc při pohledu na Virgilia jako bych něco nacházela, jako vzpomínky, které mi až do teď moc nechyběly.

Na povel mé půvabné hostitelky začali sloužící nosit pokrmy na stůl a pak … Mab vstala a jemným gestem oznámila, že se bude konat přijetí.

„Fiono, vítej mezi nás. Neříkám, že to bude snadné, ale pokud přežiješ tuhle noc, bude ti vše jasné a žádné otázky nezůstanou nezodpovězeny. Držím ti palce a buď silná. Věř sama v sebe, my ti pomůžem.“

Nevěřila jsem svým uším, jako před tím jsem nemohla uvěřit svým očím.

„Je čas se rozloučit, Fiona má před sebou nejtěžší úkol.“dala Mab jasným a zvonivým hlasem na jevo.

Všichni se rozloučili s paní domu a pak mi Berghe popřál dobrou noc. Za ním následoval Virgilio. Myslela jsem si, že se též jen tak rozloučí, ale ve skrytu duše jsem doufala, že zůstane. Rytíř mi nabídl paži, já se ho přidržela, vstala a rozloučila se. Pak mě můj průvodce doprovodil do mé ložnice. Uložil mě do postele s těmi úžasnými baldachýny, políbil mě a řekl “Jsem s tebou, buď statečná.„a odešel.

Usnula jsem velice rychle a propadla se do velké místnosti, kde kromě skvělé akustiky nebylo nic. A tak tam tak stojím a říkám si kdo jsem, co jsem a proč jsem tu.

Moc věcí mě nenapadlo, ale jak hodiny plynuly, měla jsem dojem jako by se mi vracely vzpomínky. Rozvzpomínala jsem se na věci jako jsou západy a východy slunce, na smích někoho jako jsou příbuzní, přátelé (nevím) na smutky, ale to vše zatím bez obrazů. Po chvíly mě přepadl strach, že se odsud nikdy nevymotam a vzpoměla si na oči mámy a táty, najednou jsem věděla, že mám mámu a tátu. Sakra, já už je nikdy neuvidím a co ostatní … už nikdy nezažiju to teplo kočičího kožíšku, našich koček. Proč si to člověk neuvědomí dřív. Proč jim všem nemůže říct, že je miluje, aniž by nenásledovala vlna posměchu a jiných věcí. Rozvzpomínala jsem se na spousty jiných věcí, jenže ani né tak obrazama, jako spoustou pocitů, které u toho byly a které se jako oštěpy zarývaly do srdce ...

A teď velké světlo, šibalské oči, vlasy co se stáčejí proti sobě a přece každý jinam, pusa co se pohybuje do rytmu. Tělo, které vydáva zvláštní teplo, nebo je to jen teplo, které cítím já. Kdo ví. Nebo moje obavy, stálé přítelkyně, které mě neopouštějí. Moje malá filosofie (mít stále strach a být připraven na nejhorší) hmmm nikdy nejsi připraven, stejně tě to sejme, ať tak či onak. Nevšimla jsem si, místnost ve které jsem byla se zaplnila různýma výsekama, které se vztahovaly k těm ztraceným pocitům. Bylo jich tam spoustu, obraz na obraze. Zjednotlivých obrazů začali vyletovat slova a myšlenky a útočily na mě.

Probudila jsem se zpocená, dech zrychlený, puls vysoko nad normálem. Věděla jsem všechno, všechny vzpomínky jsou tam, kde měly být - v mé hlavě. Rozhlídla jsem se kolem postele a uviděla Virgilia. Seděl na otománku pod oknem a pozoroval mě. Lehla jsem si a zeptala se

„Vím kdo jsi a vím proč jsi to udělal. Jen nevím jak jsi přišel na to, že jsem stejná jako ty a Mab a Berghe.“

„No víš Mab, moje sestra našla Bergheho někde v Norsku a já se vydal hledat a našel jsem tebe.“

„A proč jsi to neudělal hned? Proč jsi čekal a nechal mě ubíjet se v mých depkách a otázkách?“

„Musel jsem, musela jsi projít svým stádiem poznání. Kdybys tím neprošla, nebyla bys nikdy schopná tohle pochopit a přijmout. Měla bys touhu vracet se.“

„Jak víš, že se nebudu chtít vracet, jak tohle můžeš vědět?“

„Jednak jsem si tím prošel taky a jednak vím, že tady nacházíš vše, co ti chybělo k tomu klidu, co jsi hledala.“

„Co všechno se změní, víš to? Nebo se nic měnit nebude?“

„To víš, změn pár bude, hlavní ta, že všechno uvidíš jinýma očima.“

„Jenže, co když se mi bude stýskat po mámě s tátou a po jiných lidských věcech.“

„Víš stýskat se ti bude, ale nikdo neříká, že třeba zrovna ty dva nikdy neuvidíš. Jsou tu taky. Ne v tomto panství, ale není to tak daleko. Jsou stejní jako tam, kde jsi byla.“

„Jak, jak je to možný ... vždyť já jsem ... “

„Neboj, oni ne ... oni byli stejní pořád, ale museli být tam s tebou, než jsi prošla vším, víš. Kdybych to neudělal já, tak za nějakou dobu by to udělali oni. Museli by a bylo by o to pro ně daleko těžší.“

Posadila jsem se a všimla si, jak tichoulince se Virgilio pohyboval sem a tam po místnosti. Jen tak jsem na něj pohlídla a on pochopil, že potřebuju jeho blízkost. Sedl si vedle mě na postel a objal mě vší silou. Jo, v tu chvíli jsem věděla, že jsem našla svůj život, svůj svět a své lidi.

„Virgilio, buď u mě ... děkuji.“políbil mě, lehla jsem si a krásně usnula.

Ráno bylo zvláštní. Nevěděla jsem co byl sen, ale hlava už nebyla prázdná, bylo v ní vše a ještě něco na víc ... klid, mír ... harmonie. Říkejte tomu jak chcete, ale asi každý z nás musí projít touhle změnou, někdo dřív a někdo později. A někdo k tomu ani nedojde.

Virgilio nikde nebyl a tak jsem se opláchla a oblékla tentokrát do šatů, jednoduchého střihu v černé barvě se stříbrnými hvězdičkami.

Otevřela dveře, ale Virgilio mi zastoupil cestu, políbil mě a okolo očí mi zavázal hedvábný, neprůhledný šátek.

Pak jsme někam šli a když mě zastavil, cítila jsem povědomě parfém. Rytíř Virgilio mi rozvazoval šátek a při té příležitosti mi šeptnul do ucha.

„Vítej v novém.“

Fizi 30.11.2002