Hlavní strana × Bloxxter × O Codym × Články × Cizí díla × Knihovna × Magie × Necronomicon × Srazy × Ke stažení × Odkazy × Mapa stránek × Diskuse × Kontakt

Cesta

Tak jsem na cestě ...

Scházím dolů po schodech a musím shazovat všechno, co mě kdy připomínalo, že jsem ji kdy miloval.

Černé myšlenky, proč se vlastně říká černé? Jsou spíše smutné, melancholické a bolestné. Je černá synonymem těchto emocí? Pokud ano, pak jsou černé. A já musím jít i se svými černými myšlenkami po černých schodech do ještě černější temnoty, jenž mi má pomoci nahoru. Zvláštní. Klesám, abych mohl jít nahoru. Postupně zahazuju a ničím všechny vzpomínky. Všechny pocity a emoce.

Prohlížím si její oblíbenou píseň, dívám se na papír s textem a akordy. Už ji nikdy neuslyší a já ji už nikdy nebudu hrát. Odhazuji ji do propastí okolo schodů. List papíru se snáší dolů a jakmile se dostal z mého dohledu, vzňal se a přímo vybuchl. V tu chvíli jsem si uvědomil, co by se mohlo stát, kdybych uděl jeden chybný krok. Kdyby mi noha uklouzla a já se zřítil do stejné propasti jako onen list papíru a i já bych se vzňal a umíral bolestech, kdy mě tělo bude páleno a bude vybuchovat až do úplné anihilace. Přestalo mě to vadit, začínal jsem mít pocit, že když mi je to jedno, jsem odvážnější. Začal jsem mít chuť riskovat. Udělat to, na co jsem se nikdy neodvážil. Krok mnohem výše, než jsem se kdy odvážil. Náhle odhazuju naráz vše, co mě k ní poutalo, vzpomínku na její teplou dlaň, na úsměv, jenž mne vždy rozehřál, na oči jenž byly oknem, kterým jsem mohl vždy přijít. Každý pocit vybuchuje stejně jako, onen list papíru. Některý víc, některý míň. Vytvářejí mi živé pochodně mých vzpomínek.

Krok za krokem klesám níž. Už nevidím schody, jdu jen instinktivně. Klesám stále níž a vzduch houstne, každý pohyb začíná pálit jakoby mě tisíce jehel probodávalo a hledalo v mém těle srdce, do nějž se pak vší silou zabodlo. Jen silou vůle pokračuji dál. A proč vlastně? Už jsem vše zahodil, jen vzpomínka v mé hlavě, jenž nikdo nikdy nevymaže. Nemohu se pohnout. Přede mnou je velká zeď. Zeď jejíž konec není vidět a já nemám sil vrátit se nahoru. Klesám únavou a vyčerpáním.

Probral jsem se druhý den ... den, který mohl být mým posledním. Mým hrobem na tomto světě, rozhlédl jsem se. Nahoře jsem uviděl, kvést šeřík. Vzpomněl jsem si jak jsem tuhle kytku nenáviděl. Už na škole, kdy jsme ji museli každé jaro malovat. Tak tohle fakt, ne. Uvědomil jsem si, že když dokážu nenávidět tuhle pitomou kytku, dokážu mnohem víc. Začal jsem šplhat. Nahoru, po té zdi jež se zdála nekonečná. Po chvilce jsem měl prsty rozedrané do krve, ale nevzdal jsem to. Ta rostlina, jenž kvetla nahoře mě přesvědčila, že to musím dokázat.

Nevím, jak dlouho to trvalo, poslední co si pamatuju, bylo jak jsem se zachytil za tu kytku, co mě dostala nahoru a ulehnul vedle ní. Věděl jsem, že jsem zpět. Posílený vědomím, že jsem to dokázal. Ale má cesta ještě nebyla u konce ... ta nikdy neskončí ... vždy budě nějaká zeď jenž budu muset překonat ... není ani první ani poslední ... zvedl jsem se, postavil na nohy a odešel ...

Zpět na hlavní stranu Codyho stránek

Hlavní strana × Bloxxter × O Codym × Články × Cizí díla × Knihovna × Magie × Necronomicon × Srazy × Ke stažení × Odkazy × Mapa stránek × Diskuse × Kontakt