Hlavní strana × Bloxxter × O Codym × Články × Cizí díla × Knihovna × Magie × Necronomicon × Srazy × Ke stažení × Odkazy × Mapa stránek × Diskuse × Kontakt

Karel Hynek Mácha a jeho záhadný dopis a hrad Houska

Dopis K. H. Máchy • Výklad dopisu • Kdeje pravda?

Přepis dopisu:

Milý Eduarde, ... nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu - kdo ví, kdy je zas zhlídnu!

Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jedni praví, že ji sám d'ábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější - otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustil kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil - vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z hlubin louč zhasla.

Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla...

Když jsem k sobě přišel - Eduarde - já byl v pekle - nebo v zimničních snách.

Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení - lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.

Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.

Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty neštastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.

Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: „Jsem v pekle... “ Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval. Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: „To si myslí mnohý... “ Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.

Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly. Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny, propasti, lidi, co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své...! Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost nejdivější, děsivější otevřeného hrobu... Hrůza... Eduarde, kéž bych směl zapomenout!

„Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?" táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře. „V Praze,“ předci, odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: „Který letopočet?“ vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví. „Dva tisíce šest, “ pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.

Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky... Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem...!

Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází...

Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila - víc nevím. Zbloudil jsem na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen hrozné tušení! Pište mi Eduarde - pište, co nejdřívěji!

Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.

Výklad Dopisu:

Je toto opravdu podobizna Karla Hynka Máchy?

V něm píše Karel Hynek svému příteli Eduardovi Hindlovi, hajnému z okolí Housky, o zážitku, kdy došel v noci na hrad Housku a octl se v Praze, ovšem až roku 2006. Kde se ovšem Karel Hynek ocitl? Pouze znalí Pražané ví, kde je jediný záchytný bod tohoto vyprávění - hrádek krále Václava je v Kunratickém lese. Pojďme po stopách tohoto dopisu :

V Máchově dopise se píše: „V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.“ - tyto „útesy“ mohou být pouze jediné - panelové domy a byty v nich. V obraze : „Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel …“ poznáváme stožáry vysokého napětí. Ty se vyskytují právě mezi sídlištěm Libuš a čtvrtí Zelené domky. Mácha se zřejmě přenesl do letního období, neboť píše, že „bytosti lidské, (…) začasté nevidomé,“ - lidé zřejmě měli sluneční brýle. Spěchající davy „štvály je Dantovy ďábelské, chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky.“ - Vídeňskou ulicí projíždí právě kloubové autobusy a jejich syčení při otvírání a zavírání dveří známe všichni. Mácha potkává jakousi dívku s podivnou skříňkou u pasu a ve vlasech - páska od sluchátek (od walkmena ?). A pak : „Sáhla na skříňku, co u boku nesla, odklopila víko - já uzřel živý obraz, Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.“ Co to bylo za skříňku ? Jedině digitální kamera - ta má odklápěcí víko i obrazy na displeji dělají dojem jakéhosi přelévání. Po sdělení letopočtu Mácha utíká pryč - „Bloudil jsem - mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené vily, zeleň, bílé zídky … Utíkal jsem k nim: zas nebylo viděti živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami.“ Mezi paneláky lze bloudit velice snadno, a není divu, že jej přilákala právě čtvrť Zelené domky. A již několik set metrů za nimi je cíl jeho cesty : „Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem …! (…) Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází …“ Ano, všechno je tak, jak Mácha napsal - na kmeni stromu je i ta cedule - turistický rozcestník s nápisem „Nový Hrádek“. Je zde jáma, i to smetí, jen kovový plot tu ještě není - snad jej tam městská správa brzy instaluje, aby nikdo nedošel k úrazu - času je dost. A zde cesta Karla Hynka končí. Místo jako stvořené k opětovnému přestupu na hrad Houska. Kde však cesta započala? To je už místo poněkud prozaické - někde mezi paneláky sídliště Libuš.

Poznámka:
(-jh-, -mř-) V časopise ZAZ č. 3, roč. 1999, byl uveřejněn dopis Karla Hynka Máchy, popisující podivný zážitek. Byl z knihy : „Čas hradů v Čechách III.“ autorů M. Myslivečka, L. Koubové a F. Vrbenska (Horizont, Praha, 1996). Téměř ve stejnou dobu vyšel tento dopis i v Informačním zpravodaji FFC (klubovém časopise Fantasic Fact Clubu : Hejl, P.: Houska: nová fakta a teorie z nich vycházející. IZ FFC č.5, 1999, s.14-22). Autor vyslovuje odvážnou hypotézu, vycházející z údajů z Magazínu záhad 2/98, kde M. Doležal a A. Česal zmiňují možnost, jak Keltové uloupili cosi z věštírny v Delfách a ukryli to na hradu Houska. Na tomto stroji času - zřejmě pocházejícího z Atlantidy - byla založena sláva Delf. Podle názoru autora se Mácha v podzemí dostal ke stroji času, ten nevědomky spustil a přenesl se do budoucnosti. Uvedený dopis v jinak seriózní faktografické knize působil velmi věrohodně. Po dotazech u autorů knihy „Čas hradů v Čechách III.“ na autentičnost otištěného dopisu, sdělila PhDr. L. Koubová, že v knize je pouze jediná mystifikace - tento dopis. Přenos v čase se tedy nekonal.

Dopis K. H. Máchy • Výklad dopisu • Kdeje pravda?

Použitá literatura a zdroje:
Je na hradě Houska místo časoprostorových přesunů? ZAZ č. 3, roč. 1999
Mgr. Clemente da Silva Angolares: Také Karel Hynek Mácha se setkal s tajemnem
KPU Praha
Petr Suchomel

Zpět na hlavní stranu Codyho stránek

Hlavní strana × Bloxxter × O Codym × Články × Cizí díla × Knihovna × Magie × Necronomicon × Srazy × Ke stažení × Odkazy × Mapa stránek × Diskuse × Kontakt