Hlavní strana ×
Bloxxter ×
O Codym ×
Články ×
Cizí díla × Knihovna ×
Magie ×
Necronomicon ×
Srazy ×
Ke stažení ×
Odkazy ×
Mapa stránek ×
Diskuse ×
Kontakt
Úvod | Historie | Popis hradu | K. H.Mácha a jeho dopis | Příběhy a expedice | Můj příběh | Záhady a pověsti | Sv. Ludmila | Obrazová dokumentace
© Copyright by Cody®
Další říjnový příspěvek od čtenářů, tentokráte od Pavly Hellebrandové:
Dne 28. 9. 2005 jsme jeli s rodinou a naším psem Paulym na výlet po Máchově kraji. Jako první jsme navštívili hrad Kokořín a vzhledem k tomu, že můj pes je 12-ti letý „ostřílený mazák“ choval se zde po celou prohlídku klidně. O 2 hodiny později jsme navštívili hrad Houska. Sotva jsme vešli na nádvoří hradu, Pauly se přikrčil a po celou dobu výkladu intenzivně větřil jedním směrem. Protože jsem už o legendě hradu Houska něco četla, tak mě příliš nepřekvapilo, že tím směrem byla právě ona pověstná kaple. Uvnitř kaple se můj pes choval poměrně klidně, jenom se poněkud překvapeně rozhlížel,zřejmě ho uklidňovalo mnošství lidí okolo a to, že jsou tak klidní. Proto jsem počkala, až z kaple většina lidí odejde. Pauly se chvíli zvědavě díval do schodiště kazatelny (tam, jak je lukostřelec) a potom mě doslova vytáhl ven z kaple, asi tak, jako tahá od veterináře. Venku mu to nedalo, opatrně se připlížil ke zdi kaple a upřeně se zahleděl přímo do zdi, jako by tam něco viděl. Náhle však couvl a odvrátil zrak. Protože se mu „nic nestalo“, znovu se opatrně zadíval do zdi a znovu po chvíli prudce odvrátil pohled. Choval se tak, jako kdyby ve zdi, za zdí nebo někde pod ní byl neznámý živý tvor, se kterým by se sice rád seznámil, ale zároveň nevěděl, co od něj můše očekávat. V ostatních místnostech hradu byl potom už klidný, jenom když jsme šli po ochozu, tak se díval a větřil směrem ke kapli.
Začátkem května 2005 mi přišel v mailu od čtenářky mých stránek Šárky Vikové jeden zajímavý příběh. Protože celkem hezky koresponduje s mým prvním zážitkem na Housce, se svolením autorky jej zde zveřejňuji.
1.5. jsem se svým přítelem navštívila hrad Houska. Byla jsem tam podruhé v životě (jsem z Jičína) a k surfování po internetu a hledání informací o Housce mě donutilo chování našeho psa. Možná, že je to jen shoda okolností, ale když máš na svých stránkách výzvu ke sdělení vlastních zkušeností, tak to dělám. Máme fenu středního knírače, která je dost divoká a hned tak se něčeho nezalekne. Bereme ji s sebou na všechny naše výlety, takže už pár hradů a zámků prošla. Nicméně včera při prohlídce Housky se začala chovat opravdu divně. V kapli jsme si ani nemohli v klidu poslechnout kastelánův výklad, protože začala dost „zlobit“ a dělat věci, které normálně nedělá. Přítel ji měl na vodítku a ona ho začala vytahovat z kaple ven, stavět se na zadní a dávat na něj přední packy, uši měla sklopené dozadu. Vyskakovala a byla opravdu hodně neklidná. Když se přítel obětoval a šel s ní na nádvoří, začala se cpát zpátky dovnitř a stejně jako předtím jeho, začala „vystrkovat“ ven mě. Bylo to docela divadlo i pro ostatní členy prohlídky. Začala dokonce kňučet, což se opravdu nestává. Nakonec jsme oba stáli na nádvoří a poslouchali z dálky. Neklidná byla po celou dobu prohlídky a dokonce chtěla překousat vodítko (asi aby mohla utéct), ale po celou dobu nám zároveň dávala najevo, že nás v tom nechce nechat :-) Když jsem po opuštění kaple panu kastelánovi řekli o podivném chování psa (vlastně si ho nešlo nevšimnout...), pověděl, že se asi jen bojí množství lidí (to asi nemá zkušenost s knírači :-) Když ovšem na konci prohlídky viděl, jak s námi pes neustále „bojuje“ - na horním ochozu už začala výhružně vrčet, když jí přítel chtěl sebrat z tlamy vodítko, které se snažila usilovně překousnout - a když viděl, jak peláší ze schodů ze druhého patra na nádvoří a pryč... tak sám poznamenal (a už ne tak s takovou jistotou v hlase) „No, ty jsi asi opravdu strašpytel..“ Ale to ona NENÍ ! Z výkladu pana kastelána jsme neměli skoro nic, naše Bobina nás zaměstnala dokonale. Nicméně atmosféra v kapli je opravdu zajímavá. Až si ji budeme chtít příště v klidu vychutnat, půjdeme dovnitř bez psa :-)
Na podzim roku 2005 přispěl na moji diskusi člověk s nickem Kazi a ačkoliv se Housky týká jen vzdáleně, vlastně tam ani nedorazil, možná by bylo vhodné jeho příběh zveřejnit (zveřejňuji v plném a původním znění bez diakritiky).
„Ahoj, zdravim vsechny, uz asi rok navstevuji tyto stranky, ne pravidelne, jen tak, nahodne, stejne tak nahodne me potkavaji ruzne veci, uz od meho detstvi, ale ted bych i ja rad prispel k tematu hradu Houska. Jsem pracovne vytizeny a nekdy pro samou praci, jako bych zapominal na veci okolo. Jednou, uz je to davno, slysel jsem neco o hradu Houska, pak jsem zapomel a pak znovu tady na Codyho strankach neco ve me zatouzilo po poznani. Mam klienta, ktereho take zivotem doprovazi zvlastni veci, dalo by se rict. Vypravel jsem mu o Housce, zvlastni, povedel mi, ze o tom nikdy neslysel, domluvili jsme se, ze se na hrad spolu vydame, domluvili jsme se nekolikrat, ale vzdy, kdyz byla cesta naplanovana, nikdy nevysla, nikdy, vzdy se neco stalo. Jednou mi povedel muj klient, rikejme mu pan A, ze po sve obchodni schuzce, sedel spolu jeste s dalsimi dvema pany u stolu a ten jeden se ptal druheho, jestli uz mu to vyslo, on ze ne, samozrejme mluvili o Housce a potvrdili nam totez, planovany vylet, nevyjde, ne v nasem pripade. Dnes zpetne mi to pripada tak, ze neco, nekdo, ja nevim, proste, jestlize pojede na hrad v nevedomosti, s tim, ze nic nehledate, necekate, je to v poradku, ale pokud je to naopak, je zle, pokracuji dal - jednoho dne, bylo to, tento rok, snad unor, tak nejak, byl pracovni den, ale ja i ma pritelkyne jsme meli volno, jen tak, z minuty na minutu,jsem rekl „pojedem na Housku“ a jeli jsme, z Prahy je to chvilka, ale uz na Mladoboleslavske dalnici jsme zustali stat, chvili pred tim se stala hromadna nehoda, dalnice byla uzavrena, asi tak po hodine a pul jsme projeli usek ktery trva normalne nekolik minut. Nutno povedet, ze ten den byla jasna obloha, mrazivy den s cistym a jasnym nebem. Nebudu to natahovat, k Housce jsme nedojeli, setmelo se a zacalo snezit, ale opravdu snezit, dokonce tak, ze auta zajizdela ke krajnicim a zustavala stat, znacky nebyli videt, je to divne, ale jezdili jsme tam dokola, pokazde jsme vyjeli na stejnem miste, do dnes to nechapu, tak jsme se vratili, po ceste zpatky dalsi dve nehody, ten den vecer jsem jeste prvne v zivote ztratil veskere sve doklady a penezenku. Asi tak v dubnu jsem se znovu necekane se svou pritelkyni vydal opet Housku, pocasi bylo fajn, na Housku jsme dorazili bez problemu, zaparkovali dole a sli pesky dal, byl zavreny, pocity jsem nemel nejak zvlastni, delali jsme fotky, pritelkyne hledala kaminky a par jich sebou pak vzala domu. Domu jsme take dorazili v poradku, druhy den odpoledne vyjizdime od baraku, zastavim a davam prednost starsimu panovi, ktereho nikdo nepustil a on potreboval vyjet, stojime, povidame si s pritelkyni a … hrozna rana, ze zadu do nas nekdo naboural, ale opravdu hodne … bylo to tak necekane, z niceho nic, sedite, povidate a najednou … mohlo byt vsechno jinak … dnes zpetne si o tom vsem myslim sve, fotky jsem vymazal, kaminky vyhazeli, je klid, nekdy si na Hosku vzpomenu, ale uz netouzim poznavat veci, na ktere nejsem pripraven, nejsem pripraven chapat ani reagovat a ja si myslim, ze, at uz to bylo cokoliv, kdokoliv, snazilo se to dat neco najevo a v zivote neni nikdy nic nahoda! Tolik mnou popsane setkani s Houskou a to jsem tam chtel ja a pan A jit spat na noc, v tomhle uz mam dnes jasno, na Housce travit noc zcela jiste uz nikdy nebudu. “
V červenci roku 199? napsal Milan Doležal článek do Českolipského deníku o hradu Houska. Den poté se objevil v redakci muž vyšší postavy, přestože vypadal na 70 let, pohyboval se velmi vzpřímeně. Zarážející byl jeho bledý, propadlý obličej s velmi světlýma očima. Přestože byl ten den velmi horký, přišel oblečen do černého dlouhého pláště a na hlavě měl černý klobouk. Vyjadřoval se velmi spisovnou češtinou a varoval redaktora před zveřejněním článku, neboť jsou věci o kterých nemá veřejnost vědět. Mohlo by to prý způsobit mnoho neštěstí a paniku mezi lidmi. Poté Milan Doležal navštívil Housku:
„S několika psychotroniky a lidmi dobře se orientujícími ve vyvolávání stínů ze záhrobí jsem strávil jednu noc na hradě Houska.
Důvodem byla fantastická domněnka, že na hradě je možno navázat kontakt s údajným „druhým světem.“ Podle našeho předběžného zjištění vedou pod celým komplexem hradu chodby. Při osobním průzkumu jsme nalezli pouze dva široké vstupy do sklepení. Oba ústily kousek od hradní kaple.Při vstupu jsme však po několika metrech narazili na zeď.
Podívejme se tedy blíže na ony tajemné
chodby. Na stěně jedné z nich byly nalezeny značky, podle odhadu by se mohlo
jednat o nějaký druh abecedy. Při rozboru bylo zjištěno, že jde pravděpodobně
o germánské magické znaky, kterým byla přisuzována magická moc (runy!?).
O tomto hradu se přítomní vyjádřili, že
vyzařuje vlnění, které kolem vytváří trvalou negativní zeď. S takovým
místem se můžete setkat všude tam, kde je něco nepřirozeného.
Když večerní hodina pokročila a my se pomalu chystali k přenocování, noční obloha se nečekaně zatáhla, začal foukat prudký vítr a blesky křižovaly oblohu. Pršet však vůbec nezačalo. Přítomní se jednotlivě se svíčkami v rukách rozešli po hradě a já se v doprovodu jednoho psychotronika vydal do kaple, kde za pomoci kyvadélka prováděl měření tajemných sil v prostoru.
Po několika hodinách jsme se opět všichni sešli. Dva z členů spiritistů byli právě ve stavu médií, která komunikovala s druhou stranou. Otázky byly směrovány na účel chodeb, jejich délku a na to, kdo a co se tam nachází. Všechny získané odpovědi byly zaznamenány.
Proč se v noci ozývalo, že není dobré, ptát se po chodbách? Proč bylo sděleno, že je nebezpečné otevřít to, co má zůstat uzavřeno? Během tohoto měsíce se na hrad vrátíme v doprovodu duchovního člověka z litoměřické diecéze.“
Speleologický klub Kladno Housku také navštívil:
„Příčinou našeho zájmu se staly pověsti, jež se k tomuto místu vážou. Traduje se o velkém podzemí, o nelidech, o morovém pohřebišti a v některých novinách se vyskytla svědectví o postavách v kápi, bloudících nocí. Petr s Renatou navštívili psychotronika, jenž na mapě hradu přesně určil polohu sklepení a přibližné vedení jakýchsi chodeb. S těmito údaji a na základě dalších materiálů jsme uskutečnili výpravu na dnes opuštěný hrad. Hned po příjezdu na místo nás velmi překvapila zachovalost celého objektu. Hradby a zamčená brána není problémem a dostat se na nádvoří je dílem okamžiku. Další překvapení poskytla odemčená vrata do objektu. I když jsme tu byli kvůli podzemí, nedalo nám abychom si prohlédli celý areál. Objekt je čtvercového půdorysu s malým nádvořím uprostřed. Podle pověsti zde hynou ptáci a skutečně, kašna na nádvoří je jich plná. Dokonce i ve sklepeních je možné najít jejich ostatky. Přízemí objektu je plné menších místností, kterým kontrastuje vstup do zámecké kaple. Dle nákresu právě z kaple má vést jedna z chodeb. I když kaple je zřejmě v nejhorším stavu s narušenými zdmi, nic se nám nalézt nepodařilo. V přízemí jsme našli celkem tři vstupy do podzemí a nechali si je na konec. První a druhé patro mají velké sály, velmi zachovalé, některé s dřevěnými obklady, okny a funkčními krby. Tato místa jsou zajímavá. Mezi točeným schodištěm a malou kaplí je velmi silná zeď a s námi přítomný psychotronik určil velké dutiny. Z venku viděná okna jsme nebyli schopni uvnitř najít a výška stropů v místnostech neodpovídala výšce změřené venku. Posléze byl objeven prokopaný otvor do prostor mezi stropy a podlahou,vysoký asi 1 m. Tyto dutiny se táhnou celým hradem. Do prvního sklepa jsme vnikli hned u vchodu do hradu. Sklepení je jednoduché dvoupatrové velmi velké. Zdá se být celé vytesané ve skále a my nenašli žádnou skulinku do podzemí. Ani virgule zde nereagovala. Druhý a třetí sklep je provedením a rozměry naprosto stejný. Jedná se o dva tunely, souběžně vedoucí šikmo pod zem ukončené místnostmi. Tato místa jsou s navezenou podlahou a velmi rozpraskanými zdmi. Náš psychotronik se tu cítil špatně a virgule se zjančila. Místnosti mají větrací otvory, vedoucí na nádvoří a po prosvitu baterkou jsou vidět dutiny. Mezi dlažbou nádvoří a stropy sklepů jsou dutiny a to patrné na více místech. Do těchto prostor se nám bez semtexu nepodařilo vniknout.Po klidné noci konstatuji, že bubáci nepřišli.“
Jeden mladík se také pokoušel na Housce přespat, první pokus byl neúspěšný. Brána byla zavřená a navíc na něj padl tísnivý pocit strachu, takže hrad velmi rychle opustil. Druhý pokus učinil za rok, kdy již brána byla otevřená. Zničehonic se obloha zatáhla, poté co prošel hradní branou se roztřásl po celém těle, začal jej zalévat studený pot a přepadla ho podivná tíseň. Poslechl tohoto varování a opustil prostor hradu. Odcházel za iluminace blesků a zdálo se mu, že jej sledovala osoba v černé kápi bez obličeje. Třetí pokus učinil těsně po vyjití onoho článku v Českolipském deníku. Tradiční nepříznivé počasí ho již neodradilo, takže pronikl až na nádvoří. První co uviděl, byly dvě ptačí mrtvoly - poštolky. Dalšího mrtvého ptáka nalezl na schodišti. Ovšem celý zbytek noci přespal jako v bavlnce.
Dělník podílející se na rekonstrukčních pracích uslyšel z ničeho nic podivné hlasy vycházející z kaple. Nejčastěji se ozývalo slovo znějící jako Seraf - což je podle Aleše Česala ohnivý drak nebo had.
Jiří Liška z Mělnického spolku Mysterium se také chystal na hradě přespat, když na nádvoří potkal místního myslivce, který opáčil „… já bych tady nespal … “ J. L. se s ním dal do řeči a vyslechl příhodu o setkání se skupinou mužů v černých kápích v místních lesích. Poté co s nimi chtěl promluvit (rozuměj onen myslivec), upadl do bezvědomí a probudil se až několik hodin poté, zcela promočen potem.
Jiří Lapáček také nabízí teorie o mužích v černém na Housce:
„Vytvořil jsem vlastní teorii, jak to s Houskou a Mužem v černém může být. Je to zdánlivý nesmysl, ale jak říká Jára da Cimrman - „Mohou s námi nesouhlasiti, mohou se s námi příti, ale to je tak jediné, co proti nám mohou míti“.
Před Vánoci jsem si koupil knihu Tunel do kosmu, kterou napsal pan Wojnar. Jedná se o prostřední díl trilogie, která se zabývá skutečnostmi, které jsou pro lidstvo dodnes utajené, přestože se ho týkají. Podle něj (a zdaleka ne jen podle tohoto pána) jsme potomci geneticky vyšlechtěných bytostí, které si jiná civilizace vytvořila původně pro práci v dolech na drahé kovy, které potřebovali pro vlastní potřebu.
Ve zmíněném dílu se autor zabývá vysvětlením některých biblických jevů, které mohou být vysvětlitelné již při dnešním stupni technického poznání. Mimo jiné se věnuje rozboru létajících strojů sloužících pro kyvadlovou dopravu mezi povrchem Země a mateřskou lodí parkující na oběžné dráze. Tyto stroje nebyly podle něj zcela nepodobné dnešním raketoplánům. Podle efektů popisovaných v Bibli se autor domnívá, že byly také poháněny raketovými motory pracujícími na principu podobném těm dnešním. Že by civilizace běžně praktikující meziplanetární lety používala chemických raket je mi osobně sice divné, ale o to tu nejde. Rozdíl mezi raketoplánem Discovery a raketoplánem používaný touto civilizací, byl v prvním stupni.
Americké raketoplány používají pro první stupeň gigantickou nádrž s vodíkem a kyslíkem, jehož rychlé spálení dá lodi potřebný startovní impuls, nepostačuje však k úplnému přechodu na oběžnou dráhu. Po vyhoření paliva a odhození prvního stupně se zapalují motory druhého stupně, jehož pomocí je teprve manévr dokončen. Pan Wojnar přichází se zajímavou myšlenkou - proč tahat první stupeň s sebou nahoru, když vedle využitelného paliva obsahuje tuny balastu: nádrže, čerpadla, motory a celou řídící a kontrolní techniku. Proč nedodat potřebný impuls stacionárním, opakovaně využitelným zařízením? Pomocí obřího děla to samořejmě tak, jak popisuje pan Verne, nejde. Respektive proč ne, ale jen tehdy, souhlasí-li posádka s tím, že na oběžnou dráhu dorazí ve formě protlaku.
Řešení však může být trochu jiné i když zdánlivě podobné. Vychází z principu lineárního motoru. Raketoplán je umístěn do několik set metrů hluboké šachty vytvořené v zemi. To není problém, Některé dnešní důlní vrty dosáhly hloubek přes dva kilometry. Po celé délce šachty je soustava věnců supravodivých vinutí, které raketoplán, jenž v dané chvíli funguje jako jádro cívky programově postupně urychlí natolik, že je z ústí šachty katapultován rychlostí, jakou by mu dodal klasický první raketový stupeň. Zrychlení je proti obřímu dělu plynule rozloženo do delšího časového úseku.
Asi se teď ptáte, jakou má raketoplán souvislost s Houskou? Na Zemi je řada stovky metrů hlubokých děr o vhodném průměru, které v minulosti dostaly názvy jako Ďáblova díra, Devils Hole a podobně. Mohlo by se prý jednat právě o pozůstatky gigantických raketových katapultů. Co když „peklo“ pod Houskou a senzibily detekované podzemní prostory skrývají dosud funkční raketovou základnu?
Vžijme se do pocitů středověkého člověka, který se nějakou náhodou, třeba puklinou ve skalách, dostal do řídícího centra takové podzemní základny a stal se náhodným svědkem zkoušek raketového motoru? Panely s barevnými světly, plameny z trysek, tělesa nádrží připomínající kotle, technici v ochranných oblecích - na hlavě skafandru výčnělky antén, za sebou hadice s přívodem vzduchu.. Dokonalá iluze pekla a čertů.
Jakou úlohu v tom hraje Muž v černém? Před časem prošel kiny film Man in Black, Muž v černém (MIB) a jistě znáte stejnojmennou písničku. V literatuře lze nalézt spoustu zmínek o tom, jak k lidem, kteří chtějí zveřejnit své poznatky a teorie o kontaktu s mimozemšťany, přicházejí tajemní muži a zakazují jim pokračovat. Mnohdy dokonce vyhrožují přímým násilím či únosem. Jedno mají tito muži společné. Jsou celí v černém, tvář skrývají pod černým kloboukem.
Kontakt s tajemnou planetou Nibiru, odkud mají naši předchůdci přicházet, má nastat po osmadvaceti tisících letech oběhu snad právě letos. Co když je třeba aktivovat komunikační prostředky, které ty byly zanechány od poslední návštěvy a střeženy právě těmi Muži v černém?
Poloha hradu Houska by pro takovou základnu nebyla nejhorší. Leží na kopci, ale ne zase úplně, je de facto chráněna jeho vrcholem a ostatními vyvýšeninami v okolí. Nehrozí nebezpečí ohrožení povodněmi, neupoutává zbytečně pozornost zvědavců. A co takhle nedaleký Bezděz jako letové řídící středisko? Nejvyšší bod v širém okolí s dokonalým přehledem o všem, co se děje v okruhu několika kilometrů…
Dopisuji poslední řádky a čekám, kdy se za prosklenými dveřmi mé kanceláře objeví temná silueta s kloboukem a ozve se rázné zabušení...
Jiří Lapáček je pilný člověk patrně s obrovským rozhledem a tak zplodil i další reportáž z okolí Housky - Luňákova kaple:
Nedaleko hradu (dnes spíše zámku) Houska stojí zajímavý objekt. Na rozcestí pod Lipovým vrchem stojí kaple se zajímavým jménem - Luňákova kaple. O důvodech stavby hradu Houska bylo již popsáno i řečeno leccos. Odborníci se shodují, že jeho obranná funkce jako kdyby byla zaměřena jinak než bývalo obvyklé, jako kdyby střežil cosi ukrytého v sobě samém. Říká se, že pod nejstarší částí, historicky velmi cennou hradní kaplí, je vchod do pekel, který kaple shora uzavírá. Původ těchto pověstí může být různý, pro racionálně uvažující jedince nabízí housecký pan kastelán verzi o zlomu dvou desek Českého masivu, mezi nimiž unikaly sirné plyny - a peklo bylo tu.
Říká se také, že nedaleko hradu bývala bezedná studna. Lidé se báli, že i zde se mohou čerti dostávat na povrch země a bezvýsledně se ji snažili zasypat. Když se nezdařilo zasypání, překryli ji alespoň kamennými deskami a nad nimi pro jistotu postavili kapli - Luňákovu kapli. I zde může být malé těšínské jablíčko pro racionalisty, alespoň co se studny týče. Jak mi pan kastelán říkal, bývalý ředitel Spolany, která dříve Housku hodlala provozovat coby tak zvané noční sanatorium, mermomocí chtěl mít na zámku vlastní studnu. Vrt dosáhl hloubky kolem 300 metrů, teprve pak byl úspěšný. Leč ouha - voda je nepoživatelná pro silnou radioaktivitu. Takže pokud někdo narazil na vodu v oblasti kaple, mohla i ta být radioaktivní a s tím spojené zdravotní potíže mohly být interpretovány jako dílo ďábla - to je ale moje soukromá spekulace.
Další reportáž o hradu Houska, od koho jiného než opět od Jiřího Lapáčka:
Naše první společná výprava s Otou na Housku začala jednoho z posledního letního slunného dne Léta Páně 1999. Krátce po poledni míříme přes Brandýs nad Labem na severovýchod. Pohrdáme ucpanou dálnicí ochromenou stavebními úpravami a bez problému „po staré“ dorážíme do Mladé Boleslavi. Odbočujeme na Českou Lípu a za chvíli se před námi z nového obchvatu Bělé pod Bezdězem objevuje majestátní silueta hradu Bezděz. Bezděz tentokráte necháváme bez povšimnutí zmizet po pravoboku, přijíždíme do obce Obora a odbočujeme směrem na Okna (neboli „Windows“...). Vyjíždíme na kopec do obce Žďár, kde obdivujeme nádherné roubené chalupy a statky. Projíždíme neméně krásnou vsí Kruh, kde roubená stavení zasahují do okolních pískovcových skal a pak už nás stále užší silnička vede k cíli dnešního výzkumu, k zámku Houska stojícímu na okraji stejnojmenné obce.
Houska byla zpočátku gotickým hradem, který podle fresek v „zelené komnatě“ vypadal tak, jak bývalo v té době u hradů obvyklé. Do dnešní zámecké podoby byl přestavěn mnohem později, kdy také přišel o svou věž stojící na vrcholu pískovcového sloupu nad hradním palácem. Přesto mi dovolte, abych Housku tituloval názvem „hrad“. Lépe to bude odpovídat době, která nás nyní nejvíce zajímá.
Přicházíme k tepaným mřížovým vratům a rozhlížíme se. Vrata jsou zamčená, hrad se mírumilovně vyhřívá ve slunečních paprscích a nikde ani živáčka. Na první pohled nás upoutává masivní skála z rostlého pískovce tvořící z našeho pohledu pravý roh budovy. Je obrostlá nádherně svěží zelenou popínavou rostlinou, která zdánlivě nemá kmen. Teprve pak si všímáme, že kmen někdo vtipně zabetonoval do trhliny ve skále. Smiřujeme se s tím, že Housku dnes nedobudeme, když se objevuje zedník. Říká nám, že kastelán je služebně mimo, takže se dnes neprovádí. Pak se mu nás ale zželelo a pouští nás na chvíli dovnitř, abychom si prohlédli alespoň nádvoří. Chvíli okukujeme, fotíme a filmujeme. Pak přijíždí kastelán, pan Kůt, a vykazuje nás z hradu. Chápeme, že je v právu, tak nic nenamítáme. Cestou k bráně mu vysvětlujeme účel naší cesty a nakonec si asi hodinu povídáme na lavičce na nádvoří. Dozvídáme se řadu zajímavých informací a nádavkem si pak můžeme Housku opravdu prohlédnout.
Začínáme v loveckém salónku, kde spávají záhadologické výpravy a kde se také zjevuje pověstný černý muž. Z původního zařízení zbyl jen tepaný železný lustr a spousta světlých míst na zdech, kde bývaly pověšeny trofeje. Dřevěná podlaha je již v poměrně slušném stavu. Zde do objektu prostupuje již zmíněná pískovcová skála. Její vnitřní část je však otesána tak, že na první pohled nelze poznat, kde v klenutých obloucích končí kámen a začíná zdivo. Procházíme rozlehlé sály, které zejí naprostou prázdnotou. Jen tu a tam jsou k vidění více či méně zachovaná kachlová kamna zakrytá dřevěnými deskami. V jedné z místností se do zašlé malby otiskla písmena svědčící o tom, že tu snad kdysi dokonce měli klubovnu pionýři. V „zelené komnatě“ se zachovaly původní malby z doby kolem roku 1520. Je na nich i sám - tehdy gotický - hrad. Zlatým hřebem naší prohlídky je návštěva kaple. Některé prameny prý uvádějí, že je dokonce starší než ta na Bezdězu, ale pan kastelán nám říká, že primát nelze jednoznačně určit. Upozorňuje nás také na tři zajímavé malby. Na jedné je kentaur, který by v církevním svatostánku vlastně vůbec neměl být. Stejně tak je překvapením i maltézský kříž na kratší stěně proti oknu. Nejzajímavější je třetí malba, znázorňující zdvojenou, jakoby srostlou postavu. Jednu část tvoří světec se svatozáří, druhou (připojenou k němu zepředu) podivná humanoidní postava bez svatozáře. Tím se dostáváme k debatě o lidech-nelidech, jejichž kostry se podle pověstí mají skrývat pod kaplí. Na otázky, zda se zde bude něco zkoumat, kastelán krčí rameny a říká, že nynější majitel Housky, pan Ing. Šimonek, zásadně žádné výkopy nikomu nepovoluje. Jedním z důvodů může být i obava z působení SS za druhé světové války. Není vyloučeno, že podzemní prostory mohou být zaminovány, případně se zde mohou objevit zbytky bojových látek. O lidech-nelidech se dozvídáme zajímavou teorii. Zdejší podloží je členité, prostoupené podzemními prostory a trhlinami. Pokud by se u nějaké takové štěrbiny, ze které uniká radon, (což je poměrně běžný jev) usadila skupina lidí, mohlo by to po nějaké době vést k jejich mutacím. Postupně se měnící tělesné znaky by je v tehdejší době spolehlivě vyčlenily ze společnosti a ponecháni sami sobě by mutovali více a více. Nebylo by vůbec divu, kdyby je okolní usedlíci nakonec jako „pekelné bytosti“ povraždili a jejich kosti ukryli na posvátné půdě kaple.
Dozvídáme se také, že o podzemí Housky nejevily zájem jen oddíly SS, ale po válce zde také prováděli průzkum jisté naše nechvalně známé orgány. Co asi všichni hledali? A co nakonec našli? Nevíme – to zůstává další záhadou hradu.
V pokladně hradu objevujeme kromě map okolí zajímavý suvenýr – Lobečské tolary, hliníkové mince ražené majitelem hradu. Mají zde hodnotu 5 Kč. Loučíme se s kastelánem, ptáme se na možnost přenocování a slibujeme zveřejnit číslo konta, kam každý může přispět částkou, která bude věnována na obnovu hradu. Je vidět, že Houska opravdu finanční injekci potřebuje, má-li ještě nějaký ten rok uzavírat vchod do pekel. Rádi svůj slib plníme – zde je to slíbené bankovní spojení:
5000653-178/0800, variabilní symbol 3331, konst. symbol 379
Jdeme se podívat na zbytky starého hradiště, které stávalo na kopci několik desítek metrů nad Houskou. V bukovém lese se tyčí barokní socha sv. Ludmily z roku 1748. Jako již jiní před námi přemýšlíme, proč hrad postavili takhle divně, pod vrcholem kopce a ne na místě bývalého hradiště. Nacházíme otvor do země, chvíli jásáme, ale pak vidím, že jde jen o poměrně malý sklípek vytesaný do pískovce. Vrchol kopce je zarostlý hustým lesem, ale přesto je z něj znamenitě vidět hora Říp. Ota objevuje místa se značným energetickým působením. To mohu po chvíli potvrdit i když zdaleka nemám jeho senzitivitu. Zkouším přes vytipovaná místa přecházet s buzolou a odměnou jsou mi chaotické pohyby střelky. Ještě chvíli obcházíme kolem a snažíme se najít nějaký vchod do podzemí. Prozatím marně.
Když jsme nenašli žádný vchod do fyzického podzemí, rozhodujeme se provést průzkum mentální. Sedáme si do auta, stavíme ho tak, abychom viděli na Housku. Jeho záď nyní zakrývá bývalou vozovou cestu, po které se jezdilo na Housku kočáry. Zkoušíme si každý vzít trochu GABA MAX, abychom se snáze zbavili předchozího napětí. Ota se soustřeďuje a připravuje na následující experiment. Předávám mu slovo, aby vám popsal, co jsme prožili.
Pozorujeme budovu bývalého hradu, která se před námi majestátně tyčí jako skutečná pevnost nasvícená paprsky klesajícího slunce. Oba vnímáme jakousi energii, která nás „tlačí“ dopředu a je nám z ní nevolno od žaludku. Nenecháváme se ale odradit a .... „Akce“! Po vzoru tajemných tajných služeb začínáme „mentální průzkum“. „Dálkové vidění“ dovedl k dokonalosti major Ed Dames a my zkusíme, jak to funguje... Přesnou metodiku Eda neznáme (detailní kurzy na videu stojí 250 USD), a tak zkouším postup, který používám při regresi. Otevírám Jirkovi prostup do podvědomí – a začínáme...
Nejdříve se rozhodneme prozkoumat staré hradiště. Na místě nejsilnější energie Jirka „vidí“ energetický útvar podobný mozku. Jakési klubko černých žížal, kterými prosvěcuje nazelenalé světlo. Napadá mne, že nazelenalé světlo je vždy průvodcem objevení se tajemných energií či prostupů do jiných dimenzí. Jirka je jediný subjekt, u kterého vidím téměř to samé, co on vnímá v podvědomí.
Vjemy při pokusu „osahat“ místo hradiště jsou v našedlé mlze. Chvílemi se objevují obrysy něčeho, co by mohly být skály, ale všude ta šedá mlha… V ní na okamžik probleskne obraz koně s jezdcem. Stojí bokem, ale dívá se k nám a jednu ruku má vztyčenou do výšky.
Pak všechno obklopuje nazelenalé světlo působící dojmem bodlin či ostnů. Snažíme se proniknout do „mozku“ a po chvíli máme úspěch. Dokonce máme pocit, že v energetickém poli matně šedé barvy vnímáme jeden druhého. Jirka popisuje sérii obrazů, které já nevnímám. V levé části zorného pole se najednou objevuje něco, co vypadá jako kočičí tvář. Není to ale známá přívětivá tvář oblíbeného domácího zvířete; tahle má oči dravé šelmy, naježené vousy a vyceněné zuby s dravčími tesáky. Celkově spíš připomíná masku čaroděje z říše Inků či Aztéků. Vjem mizí, opět se objevuje, tentokrát v detailu vyceněných zubů. Jde z něj strach. Znovu mizí a pak se objevuje naposled.
Další vjem se sice mihne na okamžik dlouhý jako záblesk fotografického blesku, ale je tak intenzivní, že zůstává vryt v paměti. Je to kaňon hluboko mezi skalami z oranžového pískovce. Nebe má ohnivou barvu obrovského požáru. Na obzoru se proti krvavému nebi rýsuje nehybně stojící postava jezdce na koni. Jezdec i zvíře mají antracitově černou barvu.
To mne trochu vyděsí, protože to jsou obrazy ze snů mých přátel, se kterými Jirka nepřišel nikdy do styku. CO ale znamenají? Kočičí tvář může naznačovat spojení s planetou Sirius. A jezdec na obzoru? Blížící se apokalypsu? Mé úvahy náhle přeruší obraz staré červené škodovky ve zpětném zrcátku. Ze směru, odkud většinou auta nejezdí...snad kdysi kočáry. Nastartuji a poodjedu stranou. Z auta se na nás usmívají čtyři tmavé tváře s černými vlasy... Do MIB (muži v černém) mají asi daleko...nicméně se rozhodujeme jet domů. Začíná zde být jaksi neklidno a v neklidu nelze pracovat.
Teď zase chvíli budu povídat já. Domů se dostáváme v poklidu, nekrouží nad námi UFO ani nás nepronásledují černí muži s černými klobouky. Pouštíme si filmový záznam z celé akce, vše je v pořádku. Druhý den mi Ota posílá skvělé záběry ze svého digitálního foťáku. Ani na nich není nic podivného.
Víme, že hrad dal postavit mezi l. 1280-1290 Hynek z Dubé pro svého syna Housku. Hledám ve starém slovníku od Váši a Trávníčka, co vlastně slovo „houska“ znamená. Jako první význam je uvedeno staročeské pojmenování pro malou husu, husičku. Teprve dalším významem je pletené pečivo z pšeničné mouky. Stále mi vrtá hlavou podivuhodná hloubka artézské studny, jejíž pomocí je hrad zásoben vodou. 270 metrů! Nedá mi to a počítám vrstevnice na mapě. Vychází mi, že k rybníku v podhradí je to asi tak 130 - 150 metrů. Tam voda je a dokonce je opodál i studánka. Přesto jde vrt do hloubky o 120 - 150 metrů větši… Mimochodem, tato studna má průměru několik centimetrů a byla vyvrtána až v poslední čtvrtině tohoto století… Dříve prý k zásobování hradu vodou sloužila (podobně jako na Bezdězu) cisterna s dešťovou vodou.
A teď bonbónek na závěr. V několika pramenech jsem se dočetl, že otvor do podzemí, kudy se údajně bylo možné dostat do pekla, byl vedle hradu; tam kde stával barokní kostelík, který byl již dávno zbořen a otvor po nadlidské námaze zasypán. Je to zřejmě v místě, kde je v mapě vyznačena zbořenina Luňákovy kaple. Je to náhoda, že můj kamarád a spoluautor tohoto článku Ota se jmenuje právě Luňák? Je snad zatím posledním z linie strážců tajemství „zátky uzavírající vchod do pekel“ (...teda Jirko, kam Ty na to chodíš...)? A proč jsem právě já měl Otu na toto místo přivést?
Následující den ráno mne očekávalo v práci překvapení. Myslíte na muže v černém? Mýlíte se, byla to ohnivá žena!!! Moje asistentka Věra si totiž obarvila vlasy na barvu rozžhavené mědi. Symbol pekelných plamenů skrytých pod hradem Houskou? Kdo ví… Věra však miluje záhady a také vnímá energie skryté v kamenech; přijme naši nabídku k případné účasti v další expedici?
Zdeňka Vrzalová (redaktorka TV Prima) tam přespala dokonce několikrát. Přespávali v loveckém salónku a nakreslili dle magických pravidel svěcenou křídou kolem sebe magický kruh. V noci slyšeli zvuky a rány a slyšeli, jak cosi neviditelného kolem nich obchází. Neodvážili se ale opustit magický kruh. Ráno k nim místní psi chovali averzi, jako by byli nasáklí jakýmsi zlem, ačkoliv předchozího večera se k nim lísali.
Reportér TV Prima tuto akci zopakoval, opět se Zdeňkou Vrzalovou a se svojí kamerou. Opět je v noci probudili temné zvuky. Ozývaly se takovým způsobem, jako by se k nim někdo - něco blížil/o. Mezi 4. a 5. hodinou ranní zahlédl stín muže v klobouku, než zaměřil kameru, stín se „vsákl“ do zdi. Zanedlouho se venku zuřivě rozštěkali psi, což jim vydrželo asi hodinu.
Nedávno se se mnou spojil Jiří Zelenka a zde jsou výsledky jejich výzkumu:
Náš průzkum se soustředil především na kamenný kruh na místě bývalého kostelíku „při hradě Houska“. Celý kruh byl naším člověkem pracujícím s virgulemi označen za působiště negativní síly. Toto tvrzení potvrdil i náš okultista, který kruh označil za působiště negativní síly a zdroj jeho divného pocitu.
Během průzkumu byla pomocí virgulí sledována blíže neidentifikovaná negativní paranormální energie. Náš průzkum byl proveden v den úplňku Měsíce. Odpoledne při prvním průzkumu oblasti došlo k drobnému incidentu, který byl okultistou i virgulemi vyhodnocen jako varování. Když náš člověk pracující s virgulemi opouštěl ostroh a šel ke kolům, v jednu chvíli měl silné nutkání zastavit se. V tom okamžiku spadla těsně před jeho nohy větev ze stromu. S časem ubývajícím k době přesného astronomického úplňku energie evidentně nabírala na síle. Okolo 20.00 byla již její poloha vytušitelná i bez spolupráce s virgulemi. Poté jsme na doporučení virgulí z bezpečnostního důvodu prostor vyklidili. Následující den jsme průzkum dokončovali. Během něj se nestalo již zajímavého.
Poté následoval zběžný průzkum hradu. Ten se soustředil především na kapli. Náš okultista při vstupu do kaple začal pociťovat značně tísnivý pocit. Toho se zbavil jakmile kapli opustil. S virgulemi v kapli průzkum proveden nebyl. S virgulemi se pracovalo v Rytířském sále. Za nejsilnější působiště negativní energie byl v místnosti nezávisle dvěma lidmi určen suk pískovcové skály prorůstající místností. V místnosti bylo nalezeno ještě několik dalších míst s negativní energií - ta však nebyla shledána pro místnost významnými.
Kastelán hradu vypráví o tom, jak jej při jedné návštěvu hradu jistí Irové přesvědčovali, že z Housky se přemístil v prostoru Adolf Hitler do jejich rodné vlasti Irska.
Použitá literatura a zdroje:
Článek speleologického klubu Kladno
M. Golis: Nejstrašidelnější místo. Českolipský deník, duben 1997
Hrad Houska. (Spolek Luna, Hradec Králové)
Kazi
Prohlídka hradu Houska
Reportáže a články Aleše Česala z časopisu Fantastická Fakta a Magazín Záhad
Jiří Zelenka
Úvod | Historie | Popis hradu | K. H.Mácha a jeho dopis | Příběhy a expedice | Můj příběh | Záhady a pověsti | Sv. Ludmila | Obrazová dokumentace
Zpět na hlavní stranu Codyho stránek
Hlavní strana × Bloxxter × O Codym × Články × Cizí díla × Knihovna × Magie × Necronomicon × Srazy × Ke stažení × Odkazy × Mapa stránek × Diskuse × Kontakt