... 

Armáda 

Čas 

Děti světla 

Jiní 

Lesní rituál 

Loutky 

Paprsky 

Poprava 

Večer 

X Talk 

Čas

Seděla jsem ve svém pokoji, vůně vonných tyčinek spolu s líbeznou hudbou naplňovaly prostor, který mi byl poskytnut k přežívání na této planetě. Za poslední dobu se stalo mnoho věcí, které plně zaměstnávaly mou hlavu.

„Odkud ho jen znám? Kde se tu vzal? Co je zač? Proč teď?“ To vše letělo jako blesk skrze mozkové buňky.

Po nějaké době se hudba začala vpíjet a prolínat s mými myšlenkami. Hudba byla stále hlasitější a jednotlivé tóny méně zřetelnější. Ta melodie byla úplně všude. Víčka mi klesla a já upadla do slastného spánku.

Bouchnutí dveří, rána, která mě vytrhla ze spánku, ale jako bych spíš v nějakém snu zůstala. Nebyla a byla jsem ve svém pokoji. Čtyři stěny do malé čtvercové místnosti s dvěma okénky. Žádné obrazy, až na obrázek nějaké světice v rohu na pravo ode dveří. Stoleček, jedna židle a postel na které jsem teď seděla. Z vedlejší místnosti jsem slyšela hlasy a tak jsem tiše vstala a pootevřela dřevěné dveře a uviděla větší místnost s více okny, pecí, velký stůl, několik mladých lidí, pána a paní. V oknech bylo mnoho květin a místnost naplňovala vůně sladkého pečení.

„Izif, co koukáš? Proč nám nepomůžeš? Stále jsi jen někde po lesích nebo u sebe v komoře.“ zaburácela světnicí paní.

„Sestro, pojď nám pomoci s pečením.“ ozvaly se dívky a chlapec u stolu.

Z toho jsem usoudila, že ta paní je moje matka a pán je otec. Hlavou mi projelo - sakra co tu dělám, kde to jsem? - ale neměla jsem čas na rozebírání. Byla jsem s ostatními v zástěře u stolu a sypala hrozinky na koláčky, které se hromadily všude, kam jsem se jen podívala.

Byla jsem neklidná, v duši mě to stále silněji táhlo kamsi ven za zavřené vchodové dveře. Jen co jsem měla možnost, vyklouzla jsem ze světnice ven. Šla jsem jako bych tam znala každý kámen či kořen navzdory tomu, že okolí mi nepřipomínalo vůbec nic z toho, na co jsem byla zvyklá.

Procházela jsem nejdřív malou vesničkou, po cestě do lesa a lesem stále dál, až na malý palouček se studánkou a malým dřevěným altánkem. Jen jsem spočinula na dřevěném sezení v altánku, objevila se na okraji lesa postava zahalená v černém plášti s kápí. Osoba pomalu postupovala ke mě. Stáli jsme na proti sobě a přestože jsem mu neviděla do tváře, vylítlo ze mě „Tarane, stýskalo se mi.“

Shodil kápi, objevila se tvář protkaná moudrostí a živelné oči vystupující z bledé tváře. Veselé a laskavé oči, oči co řeknou víc než slova.

„Izif, co jsem ti říkal, setkáme se. Věděl jsem, že přijdeš.“ pronesl vyrovnaný příjemný hlas.

„Já, ale nejsem odtud, jak tedy vím kdo jsi? Odkud znám tvoje jméno? Jak jsem našla tohle místo?“ chrlila jsem otázky, bylo jich tolik.

„Jsi tady stejně doma, jako tam odkud jsi přišla tentokrát. Copak si to tu nepamatuješ?“

„Pamatuji a nepamatuji se. Něco ve mě ví a já si to nejsem schopná srovnat.“ sklopila jsem oči. Uvědomila jsem si, že od chvíle kdy přišel vejrám do těch jeho. Jedním jemným pohybem ruky mi zvedl bradu a pohlídl hluboko do mě. Já věděla, že patří ke mě a všechny city a emoce se probudily. Zamotala se mi hlava, podklesla mi kolena. V pravou chvíli mě zachytil a objal.

„Izif, jsi v pořádku.“

„Ano Tarane, jsem“ odpověděla jsem a v tu chvíli jsem si vzpomněla „Jsi Taranis, pán času. Není předtím, není potom, je neustále teď. Budeme spolu na věky ať už na jakémkoliv místě.“ Vše kolem mě znělo jako zvony katedrály.

„Izif, vzpomněla sis, je to tak jak říkáš. Vítej v mé náruči.“ víc mě sevřel a já ucítila jeho vůni, která se nemění. Odpoledne uběhlo tak rychle. Čím krásněji mi bylo, tím neúprosněji čas běžel - paradox.

Vrátila jsem se “ domu“, stále se peklo a tak jsem se zeptala paní domu, co se chystá. Paní máma se na mě podívala s vytřeštěnýma očima “ Děvče ty jsi snad nemocná? Zítra se přeci vdáváš.“

To co se dělo teď byla absolutní destrukce všech buněk celého já. Rána, velký třesk.

„Maminko a koho si beru?“ zmohla jsem se na otázku.

„Izif nedělej si legraci. Bereš si starostu Paderva.“

Vzpomněla jsem si - byl starý a byl to dohodnutý sňatek pro dobro rodiny. Byla jsem sprostě prodána. Utekla jsem k sobě do komory a sesunula se na postel. Propukla jsem v šílený hysterický pláč. Celý svět i ten čerstvě objevený se mi hroutil. Nalezla jsem obrovskou sílu lásky, objevila jsem krásu sdílení a teď tohle. Ale pro rodinu bych se měla obětovat. Spíš mi nic jiného nezbývá. Bylo něco po půlnoci. Nemohla jsem spát a myslela na Taranise. V tom stál v nohách mé postele.

„Tarane, díky bohu.“ světýlko v beznaději.

„Copak se děje? Proč mě přivoláváš?“

„Mám se zítra vdávat, sám víš za koho.“

„Izif, holčičko nečetla jsi pohádky? Nevíš jakou moc má láska vycházející ze srdce?“ řekl tak klidným hlasem.

„Vím, znám, ale teď se mi to zdá beznadějné. Budu nešťastná, utýrá mě to - nemoc milovat.“ vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Pamatuj! Je jen teď!“ a jen co to dořekl zmizel.

Mne pohltil spánek.

Ráno jsem se vzbudila do slunného dne. Bez jediné myšlenky jsem se oblékla do připravených bílých šatů a připravila jsem se na obřad. Ve 12,00 hodin, přesně na poledne jsem stála v malé kapli uprostřed vesnice. Kaple byla plná květin, pár lidí bylo i u vchodu. Ano už přicházel můj budoucí manžel. Kněz začal odříkávat text, který jsem skoro nevnímala a pak mě vytrhl z transu: „ berete si dobrovolně tohoto muže.“

Točil se mnou svět, hučelo mi v uších, kolena vypovídala službu. „NéNéN駓 křičela jsem.

„NéNéNé!“ probudila jsem se. Hudba už dohrála, tyčinky dohořely a já byla zase Fizi, ve svém pokoji, ve svých šatech. Čas se nachýlil, jdu za ním a tak nebylo času na rozebírání mého snu. Došla jsem na smluvené místo. Už tam čekal. Přišla jsem k němu, objal mě a já ucítila sevření a vůni, kterou jsem poznala v tom snu. Byl to on, měl sice jiné jméno, ale byl to on.

Tenkrát věděl přesně, co mi říkal „Setkáme se, ať už kdekoliv.“

Fizi 14.08.2002