... 

Armáda 

Čas 

Děti světla 

Jiní 

Lesní rituál 

Loutky 

Paprsky 

Poprava 

Večer 

X Talk 

...

Šedá kuchyň, rolety jsou zataženy tak, aby jimi ani jeden sluneční paprsek nemohl proklouznout. Pod haldou nádobí a zbytků jídla nebyla znatelná už ani kuchyňská linka. Ticho bylo proráženo jen slabým tikotem hodin, které vysely nade dveřmi. U stolu tiše sedí dva lidé. Z každé strany jeden tak, aby si viděli do očí. Chlapec a dívka.

Na stole je ještě něco, na co by se nemělo zapomenout. Sklenice čiré vody a malá lahvička se spoustou malých tabletek. Sedí mlčky, jen konečky prstů na jedné ruce se dotýkají. Dotýkají se tak jemně, jako by mezi nimi přeskakovaly jiskřičky, jako by se báli, aby nedostali elektrickou ránu. Hledí si do očí tak pevně jako by ani nedýchali, ani nemrkají.

„Tak už to prosím udělej. Ty nebo já. Oba v tomhle příbytku být asi nemůžeme.“V očích se jí zaleskly slzy.

„Už jsme to zkusili několikrát, dokud bude jeden z nás na živu, nemůžeme v klidu být a existovat, sám to víš.“

On mlčky sedí, ale oči se mu lesknou taky, jen z jeho pohledu jde jakási vyrovnanost a síla dostat se z toho ven.

„Nechci, ale asi nemůžu jinak než tě k tomu donutit ... musím to ukončit dřív než mě to sežere.“

„Já vím, mám tě rád a nechtěl jsem ti ublížit.“To bylo jediné co řekl. Ona propukla v pláč, a s třesem v ruce a s kulisou tlumených vzlyků mu přistrčila sklenku s lahvičkou.

„Prosím, nic neucítíš.“

On mlčky se slzami v očích nabírá hrst tabletek, a následně je pojídá, polyká a zapíjí vodou. Tou vodou, která nám kdysi dávno život dala a teď asistuje u smrti.

Oba v slzách, se přemisťují do obývacího pokoje na koberec. Ona sedí, on leží a pokládá jí hlavu do klína. V tichu místnosti jsou slyšet jen tikot hodin z kuchyně, tlumené vzlyky a tlukot jejich srdcí.

Stále si hledí do očí i když přes slzy toho asi moc nevidí, ale vědí že jsou spolu.

Ona ho hladí ve vlasech, po jeho kučerách jí kloužou prsty a on jí pevně svírá druhou ruku. Na první pohled pro nezasvěceného by to bylo jako krásné odpoledne dvou milenců ... tady je to jinak.

Jeho oči se zavřely, ruka povolila stisk, hrudník se míň a míň zvedá. Ona cítí jako by z ní cosi odcházelo, cosi co strašně tížilo. Vydechl naposled ... seděla tam až do druhého rána.

Vstala, umyla se, učesala a jako normálně začala pracovní den. Nechala otevřené dveře a odešla.

Cestou do práce se rozhodla jít jinou cestou a nakonec do práce vůbec nedorazila. Jen stále chodila ulicemi a koukala na lidi, na domy, na auta ... hlavou se jí prohánělo spoustu věcí. To co se stalo, to co je a co bude, prostě jen nevěděla, to bylo jediné co vystihovalo všechno ... Nevěděla.

Chodila jak tělo bez duše, ano, tady je to příhodné, protože většinu duše nechala v tom obývacím pokoji, ale netížilo jí to, co celý život.

Ani nepostřehla, že už je tma a že se kolem rozžíhají lampy. Poslední co zaregistrovala byla světla. Dvě, veliká, žhnoucí a velikou rychlostí se přibližující světla. Tupý náraz ...

Pozn. „Když zabíjíte city v sobě zabíjíte sami sebe.“

Fizi 26.05.2002