... 

Armáda 

Čas 

Děti světla 

Jiní 

Lesní rituál 

Loutky 

Paprsky 

Poprava 

Večer 

X Talk 

Poprava

Koukám se zvětšovacím sklem na dvorek z mého suterénního bytečku. Je vidět docela zřetelně každá kočičí hlava (velké oblé kostky) na tom dvorku, jak jsou naskládané vedle sebe a tvoří lehce zvlněný povrch toho prostoru, který jsem právě teď sledovala.

Uprostřed těch všech kočičích hlav a šedých oprýskaných stěn domu bylo cosi, ano, byl to dřevěný špalek. Velký, masivní, dřevěný špalek, snad na sekání dřeva, či co já vím.

Ponurá obloha tomu všemu dávala stín zla, temnoty s puncem strachu. Vše, to ve mě vyvolávalo pocit tísně a bezmoci, ale proč?

BUCH

Rozletěly se dveře, v nich moje bytná, nesla mi něco jako podnos a na něm celé kuře s krásnou oblohou. „Co se to děje?“ Ptala jsem se jí, ale neodpověděla jen víc sevřela rty a podala mi podnos. Rázně za sebou zabouchla dveře a zase jen dál ticho, krásné ticho mého bytečku. To kuře krásně vonělo a já zapomněla na všechnu tu tíseň, bezmoc a pustila jsem se do jídla. Hlavou mi sice letělo spoustu myšlenek, jako proč to přinesla? Normálně nepekla nebo se takhle nedělala s oblohou, proč měla ty slzy? Vždyť jí nerozházelo ani když jí utekl muž, tak proč? A všechno začínalo na slovo proč a tímtéž taky končilo. Mnoho otázek a žádné odpovědi.

BUCH BUCH BUCH

„Dále.“

„Jeeeeeeeeee, ahoj, co tu děláš? Já tě tu už tak dlouho neviděla, jak se máš? A jak žiješ povídej!“ Sesypala jsem se na kamaráda, co najednou po mnoha letech stál ve dveřích. Objal mě, měl, tak nějak zarudlé oči. Pustil mě a já mu ukázala, aby se posadil a přidal se k hodování: „Vem si, na, tohle mi přinesla bytná, ona normálně nepeče, ale najednou jí asi ruplo v hlavě a udělala takovouhle mňamku, dej si, je fakt výborná …“

On se na mě tak zakoukal a řekl: „Proč?“nechápavě jsem se na něj podívala: „Co? Proč se tady láduju tím kuřátkem, no a měla bych si s ním povídat a koukat na něj? Nebo ho litovat jak je chudinka opečený:-)))), ty si ze mě děláš legraci? Hele dej si taky.“

„Ne nechci, proč jsi zase takováhle? Děláš si legraci a uvnitř bulíš jak dítě a když přijdu v takovouhle chvíli tak, tak, tady do mě cpeš kuře, hele promiň, že jsem sem vůbec chodil, na tohle už prostě dneska sílu nemám, jsem s tebou, ale ne u tebe, promiň“a práskl dveřma.

Chvíli jsem jen tak koukala „Ale co, aspoň tady bude už klid“, sice mi v hlavě vrtalo proč měl ty zarudlý oči a co se jen tak tady najednou ocitl, ale dějí se divné věci, tak co.

Kuře bylo moc dobré, ale bylo toho hodně a tak jsem ho uklidila. Koukla jsem se z okna a tam se ještě víc zamračilo a z nebe se stal souvislý kovový povrch.

BUCH BUCH

Dveře se rozletěly - násilné narušení mého malého soukromého prostoru.

Ve dveřích stály postavy zahalené do černých kápí a kuten. Vešly a vrhly se na mě a svázaly mi ruce za zády. Nekompromisně mě vedly na dvorek. Ptala jsem se co se děje, ale nikdo mi nic neřekl, všichni zarytě mlčeli, obloha byla stále temnější a možná to bylo jen moje zkreslené vidění. Cítila jsem strašný vztek, proč? A co se to vlastně děje, kam mě vedou? Hrozná beznaděj, která ti svírá útroby, mačká a tíží …

Přivedli mě až k tomu špalku a donutili mě kleknout před něj. Tři z nich mi stáli v půlkruhu za zády. Všichni zahalení, s rukama sepjatýma a volně svěšenýma. Jako by to byli soudci nebo celá soudní síň a já tam čekám na rozsudek. „A co jsem vlastně udělala? Proč tu jsem?„a jak jsem hleděla k zatemnělým nebesům spadla mi do obličeje první, jedna veliká kapka a ozval se hlas jedné postavy za mnou … „ Za to, že jsi nenáviděla!“

Koho, co? Blesklo mi hlavou, v tu padla druhá kapka a druhý hlas nečekal … „Za to, že jsi stále myslela jen na sebe!„ A než jsem stačila v hlavě tohle zpracovat, dopadla třetí a s ní se spustil ohromný déšť … „Za to, že jsi nikdy doopravdy nemilovala!“, znělo v prostoru padajícího deště.

Jeden z nich mi přitlačil hlavu hrubě na špalek a já i když chtěla, tak už jsem neměla sílu na protiútok. V šílené době čekání na vykonání, jsem hleděla skrze slzy a viděla okno mého bytečku a kočičí hlavy, vše jako přes zvětšovací sklo. Déšť mi stékal po tvářích a po mém již dokonale promočeném těle … najednou jsem už nemohla jinak a konečně jsem ze sebe vyřvala vše co se ve mě hromadilo již léta:

„BOŽE, TAK UŽ SAKRA SEKNI!“

Fizi 01. 03. 2002