... 

Armáda 

Čas 

Děti světla 

Jiní 

Lesní rituál 

Loutky 

Paprsky 

Poprava 

Večer 

X Talk 

Lesní rituál

Bylo po zimě, po temném období, po období kdy je chladno a negativní energie víří v každém z nás. Někdo přechází zimu jen tak , jako by se nechumelilo, někdo si užívá radovánek ve sněhu, ale je tu ta část obyvatel planety země, kteří snáší tuhle část roku dost těžce.Bohužel jsem jedna z nich a vím moc dobře, že nejsem sama. Tahle zima byla o něco jiná než ty předešlé v mém životě. Nebyla a byla jsem sama. Byla delší, protože přišla dříve než jsem jí čekala. A teplotní kolísání, které nám uštědřovala neprospělo nikomu, ani těm kteří si to nepřipouští.

První krásné dny přišli jako by po špičkách až koncem února. Tolik jsem se na ně těšila a proto jsem je nechtěla sedět doma. Zavolala jsem dvěma lidičkám, které mám hodně ráda a oznámila jsem jim svoje plány. První dva plány jako lození po lese a chození po hradech byla zamítnuta. Ale druhá byla s jásotem přijata a tak sraz byl domluven. Ze začátku jsem si myslela, že pudem jen tak opékat první jarní buřtíky a, že tím prostě jaro přivoláme. No, lesík byl sice malý a bylo na něm vidět, že v okolí žijí lidé co si neváží vůbec ničeho a nikoho, ale i přesto se tam našlo místečko pro nás tři, kde jsme rozdělali oheň. Ještě jsem zapomněla, že při v stupu do lesa je dobré les poprosit o povolení ke vstupu a pak vás přijme úplně jinak. Nevěřila jsem tomu, když mi o tom kamarád říkal, ale je to tak, zkuste to.

Když se oheň rozhořel, dočkala jsem se konečně té písničky , která mi tak strašně moc chyběla. Víte, není to jen obyčejná písnička je to skoro jako sinfonie. Až na to, že v téhle muzice není jediný falešný tón. Všichni tak jak mají být a na svém místě. Zavřela jsem oči a vnímala jen to co tam bylo, ta melodie prask prsk prásk šumty sumty nádhera. Vůně, zvuk a barva to všechno jsem vnímala několikrát. „Jo jo to je ale viď, to si tvoje dušička poskočí“ zaznělo mi hlavou od mé druhé já. No já jsem věděla, že jenom tak hloupě kecá a tak jsem se nenechala vyprovokovat. Odměnou mi za to byl pocit který mívám jen v létě, někde daleko od velkoměsta, od všedních problémů a stresu. Bylo to silnější než já a krásné jako by se všechny dny strávené někde v přírodě se skvělými lidičkami nahňácali do takové plazmy , která teď pohltila celou mou mysl a vše co v člověku je.

Tohle vše co Vám vyprávím asi nebylo moc pozorovatelné pro mé dva kamarády, neb to úžasné vytržení zažívala jen jedna z nás. Ta druhá se musela starat o chod těla, aby vypadalo přirozeně a alespoň né až tak mimo. Snažila se mě párkrát dostat zpět, protože potřebovala pomoc nedokáže tělo zvládat když jí samotné dá práci uhlídat samu sebe a pak už jen vyrovnávaní emocí, natož pak nakrájet třeba buřt. a tak jsem sklouzla zpět a postarala se o věci přirozeně ženské ( krájení buřtů a chlebu ). Ale stačilo nepatrně zvrátit hlavu a byla jsem zpět to co bylo nad námi byla balada sepsaná přímo pro tu sinfonii nebe a země.

Velký a mocný Orion se svým psem Síriem stál, jako každý rok touhle dobou:-)), proti rozzuřenému býku s kuřátky na zádech. Bylo úžasné pozorovat jejich pohledy které se vzájemně střetávali na úrovní Eldeberan. kdo ví jak to s nimi každý rok dopadá. Prostě kopule plná světýlek a obrazů a i když o hvězdách nevím vůbec nic byl to pro mě příběh který mi vyprávěly.

Pak přišla připomínka toho, že stále je to jen pokus o přivolání jara. Začala mi být strašná zima. Stále tu ještě nebylo celým svým tělem, ale myslí už určitě. Řekly mi to stromy a vánek a hvězdy a vše co nás tu noc obestíralo.

Fizi 17.9.1996