... 

Armáda 

Čas 

Děti světla 

Jiní 

Lesní rituál 

Loutky 

Paprsky 

Poprava 

Večer 

X Talk 

Večer

Je večer. Ponuré počasí se proměnilo v temnou oblohu bez jediné hvězdičky. V televizi běží nějaká ptákovina , byt je ztichlý a prázdný. Sedím u počítače vedle, kterého hoří oranžová svíčka a krásně voní. Už několik týdnů prožívám těžké chvilky, stále je mi smutno a cítím se strašně sama. A tak s tímhle vším sedím u počítače a píšu tyhle řádky.

Počkejte slyším nějaký šramot na balkoně, jdu se tam podívat a přes prosklené dveře vidím postavu. Hrklo ve mně, žaludek se mi sevřel a proběhlo mi hlavou spousty věcí. Co se teď bude jen dít, co tu dělá ? Mnoho otázek, které vyvstávali jako houby po dešti. Prostě někdo na našem balkoně a já jsem sama doma, co teď?

Chtěla jsem začít hystericky ječet ( bylo to asi to poslední co mi zbývalo, ale vzhledem k tomu, že nohy vypověděly službu, tak opravdu to bylo opravdu to poslední). Postava udělala krok a tím se dostala na světlo, které pronikalo do pokoje z předsíně, uviděla jsem přes skleněné dveře mužskou tvář. Ale měl tak jemné rysy, hmm zvláštní.

Je podivné, že od chvíle kdy jsem zahlédla jeho jemnou tvář jsem přestávala mít ten svazující pocit strachu. Jako bych mu měla věřit, nebo jako by mi svou osobou říkal „ mně se nemusíš bát.“ Jedním pohybem ruky otevřel zamčené balkónové dveře – udělala jsem krok zpět.

Najednou jsem uslyšela jak příjemným hlasem mi říká: „Ahoj nemusíš se mě bát, přišel jsem si s tebou jen povídat.“, konsternovaně jsem na něj koukala, jednak mi hlavou proběhlo všechno možný, proč mu nevěřit a jednak jsem si uvědomila , že přitom jak mluví se mu nehýbou rty.

„Nediv se, nemluvím tvým jazykem , nerozuměla bys mi a tak mluvím univerzální řečí srdce.“ řekl a posadil se na kraj postele.

Nevím proč posadila jsem se vedle něj a bylo mi docela dobře, rozhodně dobře na to , že jsem seděla vedle úplně cizího muže, který notabene přišel večer balkónem.

„Proč jsi tady?“, napadla mě jediná věc na, kterou se zeptat.

„Abych tě přesvědčil, že máš jít dál.“, pronesl s úsměvem.

Jeho úsměv byl zářivý, šlo z něj cosi příjemného a nutilo to k úsměvu na mé straně.

„Jak přesvědčil?“

„Děláš mi starost, stále se plácáš v myšlenkách, že nic nemá cenu.“ a podíval se mi přímo skrze oči až někam hodně hluboko do dušičky.

„Jak dělám starosti, jak dlouho mě znáš a co o mě všechno víš a taky odkud to o mě všechno víš, jak?“ „Pssst“, položil mi něžně prst na rty.

„To vše je nedůležité, Fizi.“

V hlavě jsem měla na miliony otázek, ale jako by všechny byly o ničem.

„Neřeš ty otázky, jen vše přijímej. Věř, že každý okamžik stojí za to, aby si jej prožila na plno. Každá bolest stojí za to, aby si jí prožila a i každá radost stojí za plnocenné prožití.“, dopověděl a jen se mi díval hluboko do očí. Jako by už nechtěl říct nic jiného .

V hlavě mi znělo to co mi řekl, já vím, musím žít a vím, že chci prožít každou věc na plno.

„Ale někdy přicházejí chvíle kdy nemám sílu jít dál, je mi smutno, chybí mi opora a nic se nedaří, čím to je?“

„Síly máš dostatek, jen nevíš jak si jí z té spíže vybrat. Musíš mít víru jít dál a hlavně hned vše nevzdávat.“, usmál se a já věděla, že má pravdu. Pohladil mě po vlasech a jako by mi četl myšlenky řekl: „Chápeš, mám z tebe radost. Tak si pamatuj co jsem ti řekl.“

„Kdo jsi ? Prosím řekni mi kdo jsi?“, vím, že to byla nesmyslná otázka, ale musela jsem se na to zeptat.

Znovu se usmál, vstal a vešel na balkón. Zase jsem viděla jen siluetu. Ještě mi mávnul, otočil se zády ... jeho silueta se jaksi rozšířila a najednou zmizel.

Kdo to byl? Odkud všechno věděl? Co byl vůbec zač? A proč mám tušení, že vím kdo to byl.

Vstala jsem a odebrala jsem se do pokoje, kde stále hrála televize, mihotalo se světýlko malé svíčky a jako by stříbrným světlem dával o své existenci vědět zapnutý monitor. Sedla jsem si k počítači a chtěla začít znova psát a pokračovat, když jsem zjistila, že v mém rozepsaném dokumentu cosi přibylo. To co mi tu přibylo Vám nechám zde na konci, třeba se dozvíte s kým sem měla tenhle večer čest.

*** Kolik je nás, nikdo neví,
potkáváš nás všude.
Kolik je nás zapotřebí,
Tolik nás tu bude.
Poletujem kolem tebe,
bez dechu a tiší.
Kdo má prázdné srdce kruté
Nikdy nás neuslyší.