Klokočské skály 26. - 28. 7. 2002

Účastníci

Cody, Fizi, Jedi, Jura, Klárka, Kretene, McMillan

Den první, cca 15:30, prostory ČD, Turnov

Má těžká noha obutá v „kanadě” těžce sestoupila ze stupátka. Pevná zem. Druhá učinila totéž a překvapilo ji, že stojí téměř rovnoběžně s první nohou. Překvapilo jí to natolik, že se rozhodla o tom podat zprávu mozku, který právě řešil zda má stále vyvažovat pád napravo a nalevo zároveň, nebo zdali se má na to vykašlat a přepnout do stavu mdloba, případně klinická smrt. V tu chvíli komunikaci obou nohou a mozku, přehlušil silný hlas vůle: „...kurňa, nefňukejte pořád, vypadneme z těch kolejí, než nás to převálcuje, máme pohov tak půl hodky než to začne...“ Pod sílou argumentů, se zbytek těla odhodlal přemístit na nejbližší lavičku (mozek tiše zapřemýšlel o přemluvení vůle na levitaci, ale když si představil následnou diskuzi, s tichým povzdechem oželel pár neuronů a raději to zamítl).

A začalo to! Fizi dorazila se svým charakteristickým úvodním monologem, kdy jsem tak tak stačil nadechnout a říci „Ahoj, Fizi rád tě v...“, zbytek byl plně v režii Fizi. Právě jsem přemýšlel o tom, jak nenásilným způsobem Fizi umlčet (napadlo mě neúmyslné zabití) a v tom přišla záchrana přímo z nebe (nebo spíše z pekla?). „Ahoj“ ozvalo se vesele za našimi zády. Andělský obličej s nevinným pohledem, ale přímo ďábelskými nápady s mozkem šílence a geniálního diplomata. Tom McMillan!!! Blížila se hodina 4 - tá odpolední a tak jsme se vydali směrem k nejbližší prodejně potravin. Jak přínosné bylo vidět, co si každý z nás představuje pod pojmem „Nákup nezbytných potravin“. Já jsem preferoval samozřejmě sladké - nervy dostanou zabrat, Tom tvrdil, že v noci bude zima a je třeba se této fatální situaci bránit a Fizi? No, toto nechám raději na čtenářově fantazii:-)).

Cesta nám vesele ubíhala, tedy alespoň mně, neboť jsem věděl kam jdeme a jak je to daleko. Vesele v tomto případě znamenalo, že jsem se bavil odpověďmi na otázky typu:„Jak dlouho tam půjdeme? Je to ještě daleko? Bude to hodně do kopce?“ Bylo mi naprosto jasné, že pro náš účel by bylo velmi nepraktické sdělit pravdu již nyní. A proto jsem mlžil, mlžil a mlžil o 106 v některých případech až o 110. Nicméně Mac pracoval také na 100%, bavil a vesele uklidňoval Fizi až do té chvíle, kdy jsme došli pod menší nerovnost terénu, pracovně Tomem nazvanou „kopec komaťák“. Po velmi úspěšném zdolání této překážky (posbírali jsme si nahoře různě pohozené, odložené a jinak vyplivnuté plicní laloky) jsme pokračovali dále. Byli jsme příjemně překvapeni darem přímo pohádkovým. Místní domorodci nás obdarovali jablky. Sice jsem přemýšlel o tom, zda podobná jablka nejedla před námi Sněhurka, ale darovanému McMillanovi na jablka nehleď. Po této příjemné zkušenosti jsme vstoupili již na území druidů. Přicházejíce ke campu, kde jsme měli setrvávat, jsem podotkl: „Bacha, trochu to smeká ...“ - opřel jsem se o strom, abych se otočil a pohlédl na ty dva a ... viděl nevídané!!!

Tom s Fizi nesli společně tašku se zásobami. Tomovi se převážil baťoh doprava a tento baťoh se rozhodl pro nudné oživení své existence saltem, aniž by o tom dříve svému nositeli řekl. V tento osudový okamžik Fizi pochopila, že důležitejší než život McMilanův, bude přežití v divočině a majetnicky mu vytrhla tašku s proviantem z ruky. Tento fakt Toma překvapil natolik, že po prvním saltu, které se snažil ustát, se rozhodl (asi ne zcela dobrovolně) pro salto druhé, batikujíce si přitom kraťasy borůvkami. Za tento výkon by se nemusel stydět ani akrobat, neboť provádět dvojité salto na skalách, mezi borůvčím a vedle Fizi nad srázem, který vypadal dost nebezpečně, byl výkon hodný pochvaly. Vyděšeně jsem se na něj podíval, jak visí na stromku. Po našem dotazu, na jeho zdraví, nám Tom odpověděl, že se musí nejdřív vysmát a pak může normálně odpovídat a zjišťovat svůj zdravotní stav. Trpělivě jsme čekali, zatímco Tom visíce na malém stromku, se chechtal.

Po této příhodě jsme sešli na camp, kterým byli oba dva naprosto oprávněně unešení, což mně velmi potěšilo. Natahali jsme dříví a očekávali příchodu druhého voje - Kretene a Gottin. Po poněkud zmateném telefonním hovoru jsem jim vyrazil naproti do vesnice. Poté co jsem zjistil, že jsem tam, kde oni byli asi před 10 minutami, jsem vyslechl jadrné české „do prdele“ se slovenským přízvukem. „Aha“ okomentoval jsem to a dematerializoval jsem se, abych se mohl materializovat o kilometr a půl jinde. Zde jsem poznal na vlastní bulvy Gottin a s Kretenem (tento tvar jeho nicku mám obzvláště rád:->>) a hned jsem je odvedl do campu.

Poslední obyvatelstvo mělo dorazit okolo 10 - té hodiny večerní do Turnova na nádraží. Dva z nich byli mí staří známí, kteří Klokočky dobře znali (Klárka a Jura). Poslední byl Jedi. Vzhledem k tomu, že Jedi cestu neznal, byli nuceni na něj počkat v Turnově a pod rouškou tmy se vydali k nám. Cesta údajně proběhla bez větších problémů a tak jsme strávili večer v podstatě velmi příjemně. Za zvuků praskajícího ohně, tónů kytary a příjemné diskuze.

Den druhý, někdy dopoledne, v skalním campu, Klokočské Skály

Probuzení bylo nádherné. Paprsky slunce se pozvolna prodíraly, šumějícím listím skrz poslední kouřové signály doutnajícího ohně. V těchto podmínkách jsme se pozvolně probouzeli. Promiňte mi přílišné melancholické líčení těchto chvil, ale ... nemohu jinak. Po úvodních ranních rituálech, některých velice nechutných (čištění zubů, mytí, atp.), jsme vyrazili do skal. Vyrazili jsme „spodem“ tj. pod skalami, podél několika dalších campů. V tu chvíli jsem si Fizi neuvěřitelným způsobem nas...štval. Já po ní chtěl lézt soutěskou směrem vzhůru. No to jsem si dal. A co jsem po tom slyšel. To ani tady nemůžu napsat, protože by mi zrušili webhosting za morální zkázu obyvatelstva.

První cíl - skalní hrad Rotštejn. Již den předtím jsme zjistili, že tam bude skupina historického šermu. Obzvláště Fizi se moc těšila, až někomu z nich bude moc setnout ... cokoliv. Když jsme dorazili, již se bojovalo. Naše dámy byly překvapeny, ani ne tak uměním šermířů, jako spíše jejich vzhledem. Nicméně navštívili jsme také hrad. Samozřejmě naše dámy nemohly jinak a našeho průvodce se rozhodly vyfotit. On reagoval se vyloženou nevolí slovy: „Xakru, zloději duší!“ Okamžitě mu bylo sděleno, ať se nebojí, že mu ji pošleme mailem. Prohlídka byla dobrá, onen průvodce byl ovšem překvapen naší (mou:->>) znalostí určitých, ne zcela veřejných skutečností, a jal se mě vyslýchat, kde že jsem se to dozvěděl. Jěště, že jsem měl z nekromantických rituálů zkušenosti. Mlčel jsem jako hrob! Nu, nezbývalo nic jiného, než abychom navštívili restaurační zřízení za účelem všeobecné restaurace našich těl i duší. Toto se povedlo na výbornou, neboť paní hospodská byla velmi příjemná paní a bezvadně tam vařili. Po těchto našich zkušenostech a pár pivech jsme vyrazili zpět k našemu dočasnému domovu. Zhruba půl kilometru před campem jsme zjistili, že Jedi byl patrně nucen jít bojovat s Darth Vaderem, neboť jeho přítomnost v naši společnosti byla víc než zpochybnitelná. Fizi se rozhodla, že to tak nenechá a až ho najde tak mu hezky vynadá a ukáže mu zač je toho De Švorc! Tedy naše poslední návštěva indiánských pohřebišť se musela obejít bez ní.

Nejdříve jsme navštívili největší jeskyni v Českém Ráji - Postojnu. Když se tato písčito-tmavo-skalňo-svíčková akce setkala s ohlasem, vyrazili jsme do Burianovy tzv. indiánské svatyně. Protože jsem se obával možných komplikací, velmi lišácky jsem nejdřív všechny zavedl do zkušební jeskyňky:-)) Šlo o to, svépomocí se vyškrábati či jiným způsobem dostati po mírně nakloněné sklaní stěně z této jeskyně. Sice se můj nápad se nesetkal s všeobecným nadšením, ale všichni zdárně tuto překážku zdolali. Poté jsme se vydali do svatyně. Proplížení se velmi úzkým prostorem dopadlo také dobře a tak jsme všichni živi a zdrávi mohli shlédnout krásy tohoto místa. Nemyslím, že by má slova mohli zcela správně a úplně toto místo popsat a tak zanechám marného snažení. Po tomto zážitku jsme se vrátili na camp, kde nás již čekala Fizi s Jediem (teď nevím jestli jsem ten nick vyskloňoval dobře:-o). Následovala velmi rituální koupel ve zbytku čehosi, co možná někdy někdo, pravděpodobně dinosauři, nazývali vodou. No, já bych tam nestrčil cokoliv, co by bylo moje, oni se v těch 3 cm vody normálně koupali! No, zkrátka magie!

Večer jsme rozhodli strávit v poklidném rozjímaní o nesmrtelnosti různých druhů hmyzu, chroustů nevyjímaje, kdyby náš klid nevyrušil jistý velmi rušivý element. Im! Člověk nenápadného vzezření, úst doširoka otevřených a názorů roztodivných. Později jsme se shodli na tom, že jeho přítomnost nebyla dobrý nápad. No, ale co se stalo, to se stalo. A tak jsme s Tomem rozhodli tato krásná místa opustit a vyrazit na místa také velmi krásná a to na skalní bloky nad tzv. „Ztracenkou“. Po jisté době naši přítmnost a i rozhovor oblažila další dobrá duše - Klárka. Diskuze to byla velmi zajímavá a plodná:-)))))). Vzhledem k tomu, že i po našem návratu se Im rozhodl setrvat a obtěžovat svojí přítomností, byli jsme nuceni se s tímto faktem smířit a jít spát.

Den třetí, okolo 8 - hodiny raní, opět mezi skalami

Již po našem probuzení, bylo znát hořkou příchuť návratu do všedních dnů. V podstatě jsme se pomalu balili a kolem poledne se vydali zpět do Turnova. Zde se naše výprava rozdělila. Já, Tom, Jedi, Gottin, Klárka a Jura jsme se rozhodli svlažit poslední chvilky našeho pobytu u vody. A tímto místem byly Dolánky u Turnova, kde se někteří lidé smočili v místní říčce. Zbytek polární výpravy ve složení Kretene a Fizi, kvapně odjel nejbližším vlakem z opravdu dobrých důvodů.

A tím skončila naše komédije...

Chtěl bych touto cestou poděkovat Gottin a Klárce, že fotily a fotky poté nascanovaly a poslaly mi je.