Klokočské skály II. 27. - 29. 9. 2002

Účastníci

Abeles, Cody, Destine, Elja, Fizi, Kretene, Lenka, McMillan, Raswan, Raswanův bratr, Ray, Nngrsh, Semin, Snop

Pátek 27. 9. 2002, Nádraží Stará Paka

Bylo, nebylo, v jednom železničářském prostředí, pro naše účely jej budeme nazývat vlakovým nádražím, se setkali naši dva první hrdinové ... byl to Štaflík a Špagetka ... ehm pardon, tak to je z jiné pohádky. To vlakové nádraží bylo striktně staropacké a možná právě tento fakt vedl k tomu, že se zde setkali právě Destine a Cody. Překvapení bylo vpravdě oboustranné (obzvláště pro mě, rozeného samotáře - potkat Destine je pohroma globálního rozsahu:->>). Ve velmi různorodém rozhovoru, kdy tématicky jsme skákali od školských vzpomínek až politicko-hospodářskou situaci evropské unie, jsme dorazili do Turnova, města M, našeho základního orientačního bodu. V těchto místech nás již velmi netrpělivě očekávali Kretene a Fizi. Po vzájemném přivítání za podpory mnohaslovných variací na téma ahoj, nazdar, rád/a tě vídím (což byla individuální věc), jsme vyrazili, kam jinam, než do, nám již dobře známého, obchodu. Protože jsem byl dobrovolně povinně určen, že počkám venku u batohů, nemohu referovat o tom co se tam dělo, ovšem velmi mě zaujala jejich fascinace v oddělení drogistického zboží. Poté co Fizi vyšla ven, mě bylo vše mnohem jasnější. Fiziina fascinace plynula z balíčku „V“, kdy Fizi byla unešena jeho údajně nádhernou žlutou barvou. Myslím, že patrně Fizi tuto barvu v životě neviděla, neboť její radost by se dala přirovnat radosti židů jdoucích do plynové komory, poté co se dozvěděli, že došel plyn. Zbytek cesty ubíhal vcelku spořádaně bez větších událostí, až na to, že část naší výpravy, se rozhodla pro regulaci počtu jablek na blízkém stromoví. Šlo v podstatě o přemístění dostatku dostatku ze statku dostatku do nedostatku dostatku statku nedostatku. No, kopec komaťák opět nezklamal. Plicních sklípků postrádaje, jsme čekali nahoře na pozdní příchod našich plicních vaků. Dalším osvěžením bylo setkání s velmi zralými a sladkými hruškami. Velmi magické. Kvant Lat!

Poté jíž bez zvláštních událostí jsme dorazili na camp. Vyrazili jsme na dříví a tam se stala jedna záležitost, která stojí za zmínku. Po chvilce hledání a sběru relativně suchého dřeva (těsně předtím jsme se s Kretenem dohodli, že objektivní a objektivně neexistuje:->>), jsme narazili na úžasnou věc. Představte si ve výšce cca 3 metrů visel, volně spadnuv, naprosto, ale opravdu naprosto nádherný kousek ... SUCHÉHO dřeva! V tu chvíli se v nás vzbudila touha dobýt. Zvítězíme! Ačkoliv Destine a ani Fizi tuto naši touhu nechápali, pánové jistě pochopí. Po několika marných pokusech, sestřelit tento kus dřevo palbou jinými kusy dřeva, jsme dokonce otestovali mutaci člověka a Destine a ani tento zdánlivě dobrý nápad neuspěl. Přišla chvíle opustit cestu hrubé síly a začít používat mozek, pravda nebyla to zrovna nejběžnější činnost, nicméně se povedlo! Po použití několika exponencionálních fukcí, derivací, integrálů a a dokonce oboru komplexních čísel a samozřejmě cvičených mozků toho času celního deklaranta a studenta nejmenované vysoké školy se povedlo. Za použití dvou jiných dřevitých substancí současně aplikovaných na naši fatální situaci se stalo to, co jsme tak dlouho toužebně očekávali. Síla našich intelektů v kombinaci se silou gravitační přinutila k volnému pádu onen, nyní již nevzdorující, kus dřeva. VICTORY!

Současně s těmito aktivitami jsme směrovali na naše pozice také Abelese a Snopa (jejich inteligence překvapila již napoprvé, když dle mého popisu trefili tam, kam měli trefit - unbelieveable!), kupodivu se vše povedlo a tak jsem je, společně s Destine, přivedli k nám. Příchod vpravdě originální což, mohou naše fotografie potvrdit. Po krátké diskuzi a objasnění několika základních faktů, jako že je země kulatá a maso je nejlepší zelenina, jsme již věděli wo co go a už jsme tušili co ti dva budou zač. V tuto chvíli mě čekala ovšem velmi nemilá záležitost a to, můj odchod zpět do Turnova, měl přijet Semin, Elja a Lenka. Po mém chvilkovém zmatkování, jsem zahrál na tvrďáka a nevzal jsem si svůj úžasný nepromokavý maskáč se slovy: „...nevypadá, že bude pršet, viď Fizi?“ Základní chyba. O té jsem se přesvědčil, jen co jsem vylezl z lesa. No dostal jsem co proto, od této chvíle se poměr vody na mém a v mém těle podstatně změnil výrazně v můj neprospěch. Už věřím tonu, že lidské tělo je většinově tvořeno vodou.

Další úžasná záležitost se stala přijetím short message service na můj mobilní telefon. SMS byla od Eljy, ujel ji bus v Hradci Králové a přijede tedy až v 21,30:-(( No mezitím co jsem velmi úspěšně moknul a přemýšlel jak tuto fatální situaci vyřešit, jsem nadále pokračoval směrem do Turnova. V jednu chvíli mne dokonce přepadla beznaděj, dokonce jsem volal Macovi, ale naštěstí jsem se ubránil a vyřešil situaci tím, že jsem ji neřešil. Dorazil jsem právě včas, abych si mohl koupit své oblíbené bagety a něco k pití a došel na nádraží, kde jsem potkal nečekaně očekávaného Semina. Vydali jsme se tedy zpět na autobusové nádraží, abychom se velmi úspěšně minuli s Lenkou a mohli se ještě úspěšněji vracet zpět na vlakové nádraží, kde jsme se absolutně nejúspěšněji potkali a rozhodli se počkat na Elju. Čekání jsme krátili hrou na kytaru, konzumací mé bagety a konstruktivní tlacháním. Elja přijela kupodivu načas a tak jsme se mohli vydat zpět, cesta proběhla bez větších problémů. Pouze při odbočení na správnou cestu selhal lidský faktor (moje paměť ve tmě selhává:->>), kamufloval jsem to sice tím, že jsem jim chtěl ukázat krásu Klokočských skal netradičním způsobem, ale nesežrali mi to. Poté co jsme se vrátili na camp bylo jasné, že snad vše dopadne dobře. Snop a Abeles se mezitím, co jsem byl pryč odebrali do místní putyky s tím, že údajně, až přijde Mc Millan, Raswan a spol., se tam s nimi setká. Jak to dopadlo nevím, ale éterem běžely zprávy, že to tak nedopadlo. No, kolem půlnoci se ozval McMillan, že přijeli a tak jsem jim šel opět naproti. Setkání bylo naštěstí urychleno tím, že přijeli autem. Menší problémy nastaly při slézání do campu, mezitím nám poněkud zvlhly pískovcové skály a kdo zná jak se chová mokrá pískovcová skála, poté co se po ní snažíte slézt - pochopí. Zavzpomínal jsem v tu chvíli na Brno a Raswanovy výkřiky: „Jsem nesmrtelnej!“ a přemýšlel jsem, zda hodlá prokazovat nesmrtelnost i zde, tiše promýšlejíce způsob jak mu to vyvrátit. V tuto chvíli již zde byli přítomni Snop a Abeles, takže jsme byli kompletní. Mám - li být upřímný tak pokud do té doby byl v campu klid, tak nyní si klid sbalil svých pár švestek a emigroval do Velké Británie. V jednu chvíli se tato situace dostala přes únosnou hranici a byl jsem nucen naše osazenstvo požádat o posun hranice slyšitelnosti na nižší úroveň neboť jsem se obával, že by jsme nemuseli slyšet přelétávající stíhačky a vrtulníky. Posléze se toto vyřešilo a večer, či spíše noc jsme zakončili ve spacácích.

Sobota 28. 9. 2003 „...in the rocks...”

Druhý den ráno, poté co jsme přestáli úvodní vstávací zimnici, jsme se rozhodli k návštěvě našich/mých oblíbených míst. Počali jsme návštěvu tím, že jsme vylezli z campu, což dopadlo dobře. První krizová situace nastala, když Destine rozhodla, že budeme hrát hry. Kupodivu jsme takto zapojili do hry i jednoho člověka, který by si bezpochyb zasloužil titul „cestující veřejnost“. Dle mého názoru, ten člověk nemohl být normální, protože byl ochoten účastnit téměř čehokoliv. Podezříval jsem ho z příslušenství k nějaké extrémistické organizace, minimálně k fundamentalistické odnoži Klubu Českých Turistů (mezi námi kačenkami, mám pocit, že to byl převlečený „Honza z Brna“ - vzpomínáte?). První hra se nesetkala s velkým úspěchem, v podstatě šlo o to, jak jít a sedět na sobě navzájem zároveň. Vypadalo jako nějaké podivné rituály sexuální magie, ale opravdu tady šlo o něco jiného. Druhá hra, no ... mám pocit, že se nás Destine snaží odrovnat. Pro tentokrát začala u Fizi. Myslím se, že veškeré mé pokusy o popis této hry by dopadly s neúspěchem. Sdělím jen to, že šlo o neúspěšnou simulaci hadů požírající ocasy hada druhého. No, skončilo to dosti nevalně. Fizi skončila s hlavou v dlaních (ve svých samozřejmě). Poté co si Fizi nasadila svoji hlavu zpět na krk - až na třetí pokus, neboť jaksi nemohla najít ten správný směr - jsme pokračovali dále. Hrad Rotštejn jsme jen prošli, neboť většina byla nadržená na jídlo, tak jsme směřovali do naší oblíbené hospůdky. Jaké zklamání nás ovšem čekalo. Bylo zavřeno! Tak jsme směřovali zpět do vesnice Klokočí. Tady bych si dovolil menší odbočku. Ačkoliv jsem hrdě předstíral, že vím kam jdeme, a že jdeme dobře a přímo ... opak byl pravdou: Tedy věděl jsem kde jsme a kam máme dojít, ale šli jsme jinudy a jinam, ale došli jsme tam kam jsme chtěli bez větších problémů s osazenstvem. Což byl fakt, který bych považoval za zázrak neboť Fizi vyvíjela nátlak na mou osobu takový, že kdybych jí řekl, že jsme si asi 2 kilometry zašli, myslím, že bych se mohl rozloučit se svým životem minimálně ještě na tři další inkarnace. Nicméně došli jsme a to do Klokočí. Zde se McMillan a Semin rozhodli odpočívat, relaxovat a meditovat na volejbalovém hřišti. My jsme mezitím zjistili, že první hospoda otevírá až za půl hodiny a tak jsme se mezitím uchýlili do první. Tam jsme něco málo popili a pojedli a poté se přesunuli do druhé, kde jsme narazili samozřejmě na Raswana a spol., kteří byli stálým příslušenstvím všech hospod. Zde jsme si dali druhý chod. Myslím, že stojí za zmínku menší extempore. Nejdříve jsme se marně snažili panu hospodskému vysvětlit, že si nepřejeme pochybný zvuk jakéhosi pseudorádia nevalné kvality. Nicméně jsme nebyli vyslyšeni. Po jídle paní hospodská, přicházejíce zezadu k Seminovi, prohodila: „Tak co, kočky?“ Předpokládám, že tím myslela oslovení přítomných dam včetně Semina. Odpovědí byla věta: „Děkujeme, byly dobré“. Paní hospodská patrně nejdříve nepochopila a poté co odešla jsem tuto záležitost neřešili. Raději ... :-))

Následně nás čekala zpáteční cesta, kterou jsme proložili krátkým odpočinkem, kdy jsem naprosto neúmyslně, ale zato velmi přesně a rychle sejmul Semina jablkem letícím a rotujícím velmi vysokou rychlostí. On toto přežil i nadále se těší dobrému zdraví (doufám:-o). Poslední co nás dnes čekalo, byla návštěva svatyní. Po prohlídce Postojny, nejrozlehlejší jeskyně Českého Ráje, jsme plni písku a dojmů přistoupili k prohlídce „Burianovky“ a „Průhrabovky“. K tomuto tématu se nebudu blíže zmiňovat. Sám o sobě je tento fakt dosti zajímavý, že není třeba blíže komentovat. Snad jen, že doufám, že pro všechny byl tento zážitek silný jako pro mne, když jsem tam byl poprvé ... Večer jsme prožili/přežili za zvuků kytar, příjemné diskuze i s Raswanem a spol., což pro mne byla překvapující a příjemná záležitost (kupodivu) atp.

Neděle 29. 9. 2003 ...

V neděli jsem musel odjíždět již v 10.00 z Turnova, proto jsem se vzbudil, sbalil a odešel ... více k tomu bohužel nemohu říci...

Chtěl bych touto cestou poděkovat Fizi, že fotila a také Daveovi, že to nascanoval a pomohl mi s náhledy i fotkami, které umístil na internet.