Modré Klokočí 20. 6.- 22. 6. 2003

20.6.2003

Zatížena velikým batohem a ještě „větším“ psem jsem viděla, jak se ke mně cosi řítí. V tom cosi s kloboukem jsem poznala Codyho. Skoro vypadal, že mě rád vidí. První část cesty se tedy zdařila. Setkala jsem se s někým, kdo mě dopraví na místo určení, aniž bych se musela stresovat, jestli jsem náhodou tu zastávku nepřejela.

A světe div se, i druhá část cesty se zdařila, když jsme se na vlakáči v Turnově setkali s Vlastíkem a později u Boží vody i se Salem, Natanem a Athalante. Nevím proč, asi za to může má od přírody skeptická povaha, jsem čekala, kdy se kde co vyvrbí.

Cestou do Klokoček jsme obdařili své žaludky pořádnou dávkou třešní a samozřejmě, že jsme neopomněli obdařit okolo projíždějící auta pořádnou sprškou pecek. Bohužel jsme se jaksi zapomněli strefit. Ale nabíjeli a mířili jsme dobře, to jo! A když už jsme se teda nestrefili do aut, tak jsem se já v zápalu boje strefila peckou rovnou do svého žaludku. Že to nejde? Ale jde, když se chce, tak všechno jde. Cody to komentoval slovy: „To je zajímavý, Arai sní jednu třešeň a vyplivne dvě…“ Na tomhle by se dalo něco vydělat …

Cestou nahoru - všechny cesty vedou nahoru, nás dostihl Dave. Kde se vzal? Tu se vzal! Když jsme dorazili do kempu a shodili batožinu tak se vyskytl problém (věděla jsem, že nic nemůže jít hladce dlouho). Dave se rozhodl, že hodí klacek ze skály, kde minule spadl Cody s Des. A můj malý pejsek se rozhodl, přestože to normálně nedělá, že bude klacek aportovat. A pak už jsem viděla jen mizející zadek psíka a … ticho. Stála jsem tam nahoře - když se vyskytne problém, tak všechny cesty vedou dolů - a nebyla jsem schopná ničeho. Kdyby Vlastík nezareagoval duchapřítomně a JINOU cestou se nevrhl pro psíka, byla bych tou samou cestou, co letěla Andulka, schopná letět taky, abych ji zachránila. Když mi dopravili vyděšenou, ale zdravou psici nahoru, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Nedalo se nic dělat, psík musel na špagát, který dosáhl všude po jeskyni, kterou jsme obývali, ale zase ne tak daleko, aby si pes let zopakoval.

Po rozdělání táboráku se vytáhly kytary, ladičky, mačety a jiné ostří. A taky se začalo debatovat.

Sal: „Kam to mám dát?“
„Dej to do pochvy,“ odvětil Cody.
„A kde máš pochvu?“ nevzdával se Sal.
„Na batohu,“ trpělivě pravil Cody.
„Na batohu?“ podivil se upřímně Sal, „no to se máš.“

Kempem se nesl hurónský smích a vládla zde pohoda. Kytary rozezvučely své struny a začalo se zpívat. Idylka spojená s klidem trvala přesně tak dlouho, dokud do kempu nedorazila Destine. Pak už jsme slyšeli jen Des a její pronikavý hlásek. Za Destine dorazila Pájinka a Honzík, kteří nepromarnili noc a hráli v jeskyni na flétnu a didgeridoo zhotovenou z trubky od vysavače. Natan měl pravdu, když jsem slyšela hrát Honzíka na ten kouzelnej nástroj byla jsem v depresi. Takhle tak umět hrát …. Ale trpělivost prý přináší růže …

Vládla pohoda a klid a přišel spánek…

21.6.2003

Ráno nás přivítalo sluníčko svými hřejivými paprsky a psice lozící nám po hlavách. Z šoku se už evidentně vzpamatovala a tak bylo na čase vyrazit na procházku. Já, Des a Vlastík jsme se tedy sbalili a vytratili se směr les a borůvčí. Hned u prvního keříčku jsme se zasekli a začali jsme se rvát borůvkama. Navzájem jsme si ukazovali hrsti plné modrých kuliček a na tři jsme si je rvali do úst, abychom si tu dobrůtku vychutnali. Andulka také nemarnila čas, zavrtala se po našem vzoru do borůvčí (na rozdíl od nás v něm nebyla vidět) a začala důkladně otrhávat ony sladké bobulky. Tato vášeň pro borůvky ji vydržela po celou dobu pobytu. Když jsme se odlepili od jednoho keříčku borůvek (abychom vzápětí narazili na další), kráčeli jsme na Ameriku. Pro neznalce místních kamenů jen podotknu, že se jedná o jeskyni, kterou objevil roku 1492 Kryštof Kolumbus a dnes je obývána bezdomovci.

Kachním krokem s Andulkou na zádech jsem se proplazila do jeskyně, abych zjistila, že je tam tma a já nic moc neuvidím. Za sebou jsem slyšela nadávat Vlastíka, že se musí plazit po čtyřech a Destine poučující jakou výhodu mají malí lidé. Po výstupu z jeskyně se vystrašený psík otřepal a začal machrovat hrozným štěkotem na kolem procházející turisty. Mohli jsme jít s klidnou duší zpátky do kempu. Vždyť jsme měli vedle sebe psa obranáře.

V kempu jsme si dali oběd zvaný „co baťohy daly“ a někteří z nás se šli projít, kdežto jiní se šli opět vyspat. Na cestu jsme vyrazili já s Andulkou, Natan, Vlastík, Sal a Cody. Myslela jsem si, jak se ukázalo tak zcela naivně, že půjdeme alespoň takovou cestou, kde Andulka nebude mít šanci spadnout. Křivdila bych Codymu a Salovi, kdybych řekla, že jsme takovou cestou nešli. My jsme jí šli … prvních 500 metrů. Pak Cody (nebo Sal?) zmerčil kopec a hurá na něj!!! Pokrčila jsem rameny, instruovala pány, že mně budou se psem pomáhat a mohlo se jít. Andulka se statečně drápala do kopce, jištěna vodítkem a Vlastíkem, který ji tahal všude, kam se nemohla dostat kvůli své nadměrné „výšce“. A co bylo na kopci a skále kam jsme se vydrápali??? No přece borůvky!!! Komu se nelení, tomu se modrá, a proto se celá skupinka maskovala borůvčím tak důkladně, až jsme se v jednu chvíli nemohli najít. Uznávám bez mučení, že jako první jsem se ztratila já, ale to jenom proto, že jsem se vydala hledat Andulku, kterou jsem svěřila na hlídání Vlastíkovi. Trochu mě děsilo, že nikde nejsou, naposled jsem je oba viděla běžící vpřed a Vlastíka nadšeně řvoucího:“ „Andulko, veď mě.“

Když jsme se všichni nahmatali, započala se šišková válka. Já, Dave, Andulka a Cody proti Salovi, Natanovi a Vlastíkovi. Druhé družstvo nás obviňovalo z toho, že jsme v přesile, ale vysvětlujte někomu uprostřed boje, že údajné zvíře, díky němuž jsme byli v přesile, místo aby pomáhalo, tak nadšeně žvejkalo munici. Po uzavření míru jsme už svorně kráčeli zpět (stejnou cestou) do kempu, kde jsme si odpočali a doplnili energii zásobami čokolády a všeho možného.

Navečer se opět malá skupinka lidí (já, Sal, Natan, Dave) rozhodla, že se půjde ke studánce pro vodu. Když bylo řádně načerpáno a psík vymáchán, rozhodla jsem se, že se ještě s Andulkou projdu, aby byla utahaná (ne, že by se mi ji podařilo kdy utahat). Sal a Natan se ke mně přidali, což mě potěšilo, Dave odnesl zcela dobrovolně vodu do kempu. Andulka se evidentně z další cesty radovala a já následovala pány. Objevili jsme kemp, kde si Natan pohrál s Andulkou, která mu za odměnu roztrhla košili a šlo se dál do kopců. Šplhalo se a šplhalo až se došplhalo k díře, kam jsem se nevešla (jo, holka krev a mlíko) a musela jsem se vyškrábat na onu skálu horem. Natan mi pomohl ze spoda, Sal ze shora a já jsem se po výstupu mohla rozhlédnout, kam že jsem vlastně to nebohé zvíře dotáhla. Byla to pěkná vejška i na mě. A co teprve, když jsem zjistila, že jediná cesta dolů, pokud se nechci vracet ( a to já jsem za žádnou cenu nechtěla) je skokem. Když Natan viděl moje vyděšený oči, jal se hledat jinou cestu.

„Našel jsem cestu,“ hlásil Natan odkudsi.
„Výborně,“ odvětil Sal, „a ta špatná zpráva?“
„Arai se nebude líbit.“

Cesta se mi opravdu nelíbila, ale nedalo se nic dělat. A mimoto ta cesta se tvářila strašněji než opravdu byla. Andulka byla transportována dolů ochotnými hochy a já jsem se transportovala sama. Když jsme byli dole, zjistili jsme, že tam vedou jiné, lepší cesty …. Cesty plné žebříků a skulinek, kam jsem se vešla i já. To bychom nebyli my, kdybychom si ty cesty neprošli zase směrem nahoru a pak dolů tou samou cestou, jakou jsme slejzali prve. Když se začalo stmívat, šlo se ke kempu, kde vesele plápolal ohýnek a ozývala se kytara. Když jsme opět doplnili energii jídlem a pitím, začal se rozvíjet zajímavý a plodný hovor.

Kytary hrály, ústa klapala a opět se k nám časem, krůček po krůčku vkradl spánek. A do mých snů se vkradlo cosi, co mě nedalo spát a já jsem brumlala něco na celou jeskyni. Jediné, co si jsem schopná vybavit je mé hledání se v prostoru a čase a Codyho vyděšený pohled, který nepřestal být vyděšený ani potom, co jsem ho ujistila, že je všechno v pořádku.

22.6.2003

A nastal den odjezdu. Den ospalý a líný, nicméně přesto potřebný, protože zásoby došly. Co zbylo se snědlo a mohlo se balit. Nejdříve nás opustil Vlastík a Dave. Chvíli potom Natan, který se vydal ještě prozkoumávat jeskyně. Zbytek posádky se vydal zcela novou cestou zpět do Turnova na nádraží.

Hned u první odbočky nastal malý problém. Cody se bez váhání vydal doleva, načež já a Sal jsme se ho optali, zda-li jde dobře. Nikdy nezapomenu na Codyho upřímně udivený pohled a hlášku: „Já nevím, já tudy jdu poprvé.“ Sal ho nakonec přesvědčil, že musíme odbočit jinde, což se Codymu nelíbilo, protože ono jinde bylo do kopce. Celou cestu jsme Couďáka poslouchali a trpěli jeho: „Jdeme špatně.“ Snažili jsme se ho uklidnit, mluvili jsme na něho, aby nepanikařil, ale nic nezabíralo. Zabralo nakonec to, že jsme špatně nešli. Díky bohu, jinak by s ním nebylo k vydržení.

U Boží vody jsme se rozloučili s Athalante a Salem a vydali jsme se směr vlak, který nám stejně ujel. Hodinku a půl jsme příjemně odpočívali na nádraží a čekali, až přijede vlak další.

A pak už jsme se v duchu loučili s tím bezva borůvkovým klokočím a bylo nám smutno, protože jsme se vraceli do reality.

Arai